Hlavní stránka Klubu Hanoi
Hlavní stránka Klubu Hanoi
Hlavní stránka Klubu Hanoi
Mapa stránek  -  Fonty  -  RSS  
 
 

Aktuality a zajímavosti

Vietnamská alternativa

P.K.
06.08.2017

Následující politický komentář byl psán před odjezdem presidenta Miloše Zemana na oficiální návštěvu Vietnamu ve dnech 6. - 8. června 2017. Vyšel ve víkendové příloze Orientace deníku Lidových novin týž týden v nepatrně zkrácené podobě pod názvem Tenkrát ve Vietnamu. Uvádíme jej zde s laskavým svolením redakce Orientace, a to v původní délce a s původním názvem.

X X X

Vietnam má s Čínou tisícileté zkušenosti, a pro jeho osud bylo vždy určující to, jak dokáže se silným severním sousedem vycházet a zároveň jeho vlivu odolávat. To druhé je však dnes možné jen posílením vztahů s jinými mocnostmi. Při volbě další strategie vůči ČLR bychom se i my měli poučit právě od Vietnamu.

Vietnam je svou rozlohou zhruba čtyřikrát větší než Česká republika, obyvatel má nyní bezmála 100 milionů. Vedle mnohem řidčeji obydlené Kambodže a zejména Laosu jej lze považovat za lokální mocnost. Jenže tato jeho pozice je velmi relativní vzhledem k sousedství Číny, která svou důraznou přítomností odsouvá i Vietnam na úroveň malého státu. Vztahy k Číně jsou věčným leitmotivem celých vietnamských dějin, a přesto, že se jimi Vietnam nesporně kulturně obohatil, obavy z velkého souseda a nedůvěra k němu zůstaly vždy silné. Jak říkají sami Vietnamci: "spolupráce i boj současně".

Vyvzdorovaná nezávislost

Konflikty mezi oběma zeměmi sahají daleko před náš letopočet. Sám Čchin Š´-chuang-ti, zakladatel velké Číny, vyslal v r. 218 př. n. l. obrovské vojsko, aby si jižního souseda podmanil, to však nakonec odešlo s nepořízenou. V roce 207, kdy Čchiny na čínském trůnu vystřídala dynastie Chan, obsadil vietnamské království Au Lac generál Čchao Tchuo, nejdřív sám pro sebe, časem pak nadvládu převzali sami Chanové. Ti začlenili tehdejší vietnamské území (de facto jen sever dnešní VSR) do Číny jako další provincii, nazvanou Jižní Viet – čínsky Nan-jüe, vietnamsky Nam Viet. Od té doby zůstávali Vietové s drobnými přestávkami pod čínskou dominancí až do 10. století. Nová vietnamská dynastie Ngo totiž nastoupila až v r. 939 n. l. Vietnamci hovoří o "tisícileté čínské nadvládě" a ve svých chrámech nikdy nepřestali oslavovat všechny národní hrdiny, kteří proti Číňanům během oněch dlouhých staletí povstali: sestry Trungovy, paní Trieu, Mai Hac De, Phung Hung a další.

Číňané přinesli Vietům mnoho svých civilisačních vymožeností: předně konfuciánské hodnoty a čínštinu jako úřední a kulturní jazyk, a s tím i způsob státní správy založený na hierarchické byrokracii vzešlé ze systému úřednických zkoušek. Alternativu jim nabízel čínský taoismus a částečně i buddhismus, ten však do Vietnamu přicházel i jižní, původnější cestou. Vietnam tak vyšel z tisíciletého útlaku silně poznamenán čínským vlivem, leč nepokořen (zůstal mu vlastní jazyk i řada původních zvyků, národní hrdost a vědomí odlišnosti).

Nezávislý jih ale Číně nikdy moc nevoněl, konflikty pokračovaly dál. Ve 13. století, kdy na pekingský trůn usedli Mongolové (tj. dynastie Yüan), musel Vietnam opakovaně čelit jejich nelítostným vpádům. Vietnamský generál Tran Hung Dao, který se především zasloužil o odražení mongolských hord, se stal jednou z nejuctívanějších historických osobností, a tak i k jeho soše, umístěné v chrámku na Jezeře navráceného meče, tedy přímo uprostřed Hanoje, se chodí Vietnamci poklonit dodnes.

Ani poslední chanská (tj. ryze čínská) císařská dynastie Ming nedala svému jižnímu sousedu pokoj. Léta 1414-1427 jsou lety další čínské nadvlády, o níž se ve Vietnamu hovoří jako o další temné etapě národních dějin, kdy byla jejich kultura drasticky zadupávána a – jak už to při nepřátelských vpádech chodí – domorodé ženy nemilosrdně znásilňovány. Okupaci ukončila až další zdařilá revolta, jejíž vůdce založil novou vietnamskou dynastii Le. Tento hrdina – další v řadě – dostal podle pověsti vítězný meč ze samotných Nebes, a po odchodu čínských vojsk jej opět musel odevzdat želvě ve výše zmíněném hanojském jezeře.

I v dobách nezávislosti ovšem museli vietnamští králové posílat severním císařům tribut, jímž stvrzovali závazek loajality a formální poddanosti, jako to činily i panovníci dalších zemí v okolí Říše středu. Udržení míru bylo navíc například po mingské okupaci vykoupeno i tím, že Vietové dopřáli poraženým čínským vojskům důstojný odchod, při němž silnější Čína neztratila tvář: dostali doprovod i proviant až na hranici.

Další čínské vměšování se odehrálo ke konci 18. století. Vietnamský generál Nguyen Hue vyrval Thang Long (dnešní Hanoj) zpět z čínských rukou po té, co se mu podařilo porazit čchingskou armádu o údajných 290 tisících vojáků. Po období francouzské kolonizace (1884-1945) a následných dvou indočínských válkách (1946-1955 a 1955-1975), z nichž ta první byla protifrancouzská a ta druhá do značné míry protiamerická (alespoň z hlediska dnešního sjednoceného Vietnamu), se čínský leitmotiv opět vrátil v plné síle. Vlastně ještě dříve: v lednu 1974 Čína využila vietnamské slabosti a anektovala část Paracelských ostrovů, kterou měli do té doby Vietnamci pod kontrolou. V roce 1979 pak došlo k čínsko-vietnamské válce, kdy Teng Siao-pchingova ČLR vyslala přes hranici více než půlmilionové vojsko jako trestnou výpravu hlavně za to, že si Vietnamci dovolili vtrhnout do Kambodže a ukončit tam Pol Potův režim, podporovaný Čínou. A zřejmě také za to, že Vietnam se odvážil uchýlit z čínského vlivu do sovětské náruče vstupem do RVHP. Tato měsíční válka stála život okolo 20 tisíc lidí a vietnamští pamětníci na ni vzpomínají s mrazením v zádech. Stažení Číňanů pak interpretují jako další ze slavných vítězství nad silnějším sousedem.

Napětí trvá

Celá osmdesátá léta zůstaly vztahy mezi oběma zeměmi na bodu mrazu, a situaci ještě stvrdil březen roku 1988, kdy došlo k dalšímu konfliktu v Jihočínském moři, tentokrát v jeho jižnější části. Čínské lodi přepadly vietnamské posádky na útesech v oblasti Spratlyových ostrovů, zabili přitom 64 Vietnamců. Teprve od té doby je Čína v této oblasti fakticky usazena a drží pod kontrolou 7 útesů či atolů. Pakliže devadesátá léta znamenala opatrné sbližování mezi oběma zeměmi, nedá se přesto říci, že by napětí opadalo. Narůstající čínská snaha získat pod svou nadvládu celé Jihočínské moře (formulovaná řadou načrtnutých čar na mapě v tzv. "linii devíti čar") budí ve všech přilehlých státech značnou nevoli. Čínský projekt, předložený dokonce v r. 2009 i v OSN, totiž zasahuje až do teritoriálních moří dalších zemí, zejména Filipín a Malajsie, ale také například k Natunským ostrovům, jež má v držbě Indonésie. Vietnam, jediná z bezprostředně zainteresovaných zemí, která přímo sousedí s Čínou, považoval už dříve Spratlyovy ostrovy za své území, a vnímá tuto čínskou expansi více než znepokojeně: ostatně pokud by Spratlyovy ostrovy spadly zcela pod čínskou nadvládu, byl by Čínou doslova obklíčen.

Spor o Jihočínské moře bývá přirovnáván k situaci na Blízkém východě. Na dně Jihočínského moře se nacházejí značné zásoby ropy a zemního plynu, jeho vody jsou bohaté na ryby a jiné mořské poživatiny, a po jeho hladině podle některých odhadů proplouvá až 40 % všeho světového zboží, včetně nezbytných energetických surovin. Dost důvodů se o tento prostor přít. VSR prakticky neustále vznáší protesty proti cíleným útokům na vietnamské rybáře, a také proti rozsáhlým umělým ostrovům s vojenským zařízením, jež zde na zmíněných útesech Čína vystavěla v posledních dvou letech.

Vietnamci se však nesmířili ani se ztrátou Paracelských ostrovů. Když v květnu 2014 Číňané začali umísťovat ropnou plošinu u tohoto souostroví, jež mají už 40 let pod kontrolou, strhla se ve Vietnamu vlna dosud nevídaných pouličních protestů. Ty vyústily v útoky na pár čínských (i domněle čínských) továren, ba dokonce i v zabití několika čínských dělníků. Protestoval také sám tehdejší vietnamský premiér Nguyen Tan Zung. Situace vedla až k dočasnému odsunu více než 3 tisíc čínských zaměstnanců z území Vietnamu zpět do ČLR, a nakonec i ke stažení čínské ropné plošiny.

Podvojná hra s Čínou

Obyčejní Vietnamci nepřestávají zapalovat tyčinky ve svatyních zasvěcených svým národním hrdinům a už několik let hovoří i o možné další válce s Čínou. Z hlediska tisíciletých vietnamských dějin vyhlížejí jak francouzská kolonisace, tak války v Indočíně jako pouhé episody. Problém Čína však zůstává a bude tu dál. Pokud evropští komentátoři někdy tvrdí, že Čína neměla na rozdíl od koloniálních mocností expansivní sklony, pak jen přejímají oficiální, manipulativní rétoriku čínského režimu: dějiny Vietnamu jsou jasným příkladem trvalého odboje vůči čínské agresi, a je jedno, zda jsou na pekingském trůnu císařové či současná dynastie zvaná Komunistická strana Číny. Hlavní rysy čínské politiky přetrvávají: vždyť i čínský název země (Čung-kuo) jasně vypovídá, že Číňané se nadále považují za "Říši středu" – a zjednodušeně řečeno, co není její součástí, je vnímáno jako barbarský svět, který je nutno pacifikovat a nejlépe i obdařit vyšší, tedy čínskou civilisací. (Tradiční slova o barbarství se v domácí čínské mediální propagandě objevují nyní často rovněž na účet Evropanů. A běžní Číňané přijímají tento znovuoživený namyšlený postoj za svůj.)

Vietnamci hráli ve vztahu k Číně vždy o svou nezávislost, a více než dva tisíce let zkušeností je naučilo podvojné strategii: k přežití vedle Číny je nutné vycházet s ní za dobře, leč držet si ji co nejvíce od těla. Také současná vietnamská politika vykazuje tyto rysy: narůstá vzájemná hospodářská spolupráce a oba režimy se neustále ujišťují o přátelských vztazích, jak už to mezi vládnoucími klikami hlásícími se ke stejné ideologii bývá. Současně s tím však Vietnam horečně zbrojí, a i když v tom Číně nestačí, přeci jen dbá na to, aby si obstaral zbraně, které v severní mocnosti budí obavy. Podle aktuálních statistik je VSR osmým největším dovozcem zbraní na světě (Čína, která je však stále více též vyrábí, je na místě třetím).

Těžit z rozporů mezi velmocemi

Nejdůležitější součástí vietnamské diplomatické strategie je diversifikace vztahů. Malé zemi vždy hrozí, že se stane jen nástrojem v rukou velmocí. Svůj význam však může výrazně posílit tím, že ve svých zahraničních vztazích postaví různé velmoci tak trochu proti sobě. Dobrým příkladem je narůstající spolupráce Vietnamu s USA, která loni při Obamově návštěvě v Hanoji vedla mj. ke zrušení embarga na dovoz zbraní do VSR. Jenomže Spojené státy americké mají také své velmocenské zájmy v Asii a Pacifiku, a Vietnam už s nimi má dostatečné zkušenosti. Netouží se stát loutkou ani pro jednu z obou velmocí, natož jejich zástupným bojovým polem. Zvolit si jednoznačný příklon k Číně nebo USA by jej tak jako tak ohrozilo. Naštěstí jsou tu ještě jiní.

A tak Vietnam v posledních letech opět výrazně posílil své vztahy s Ruskem, které sice nyní stojí po boku Číny, leč s Vietnamem má příliš dobré historické vazby, než aby jej obětovalo. Narůstá také spolupráce s asijskými rivaly ČLR, tedy s Indií (mj. ve vojenské oblasti) a Japonskem, zeměmi, jež se také samy cítí ohroženy současnou čínskou rozpínavostí a mocenskou dravostí.

V březnu 2016 otevřeli Vietnamci rozšířený a modernizovaný vojenský přístav v Cam Ranhi. Ten kdysi sloužil jako americká, posléze – až do r. 2002 – pro změnu jako ruská základna. Z mnoha důvodů jde o mimořádně strategické místo. Tento exklusivní přístav má být nadále přístupný všem zemím světa, a vojenská plavidla jakékoli země zde mohou přistávat za účelem servisu či doplnění zásob, ovšem jen jednou ročně. Výjimku dostali právě Rusové, kteří sem mohou zaplout častěji. VSR opakovaně deklarovala, že nadále odmítá cizí základny na svém území, a tak není pravděpodobné, že by zde Rusové v blízké budoucnosti opět získali základnu, jak to i český tisk (snad pod vlivem ruských médií) tvrdí. Zájem o základnu zde však znovu jevili i Američané... a předtím neskrývaným nátlakem i Číňané. Vietnam by jakoukoli volbou jen ztratil, a zpřístupnění přístavu všem bylo velmi taktickým tahem. Privilegium pro Rusko není přímou hrozbou: jsou daleko a nejsou přímo zainteresováni na situaci v regionu.

Oč jde ve strategickém partnerství

Oblíbenou formou diplomatického svazku se v posledním desetiletí stalo tzv. strategické partnerství. V loňském roce uzavřela dohodu o něm také Česká republika s Čínou. Poněkud diplomaticky se v ní hovoří o "tradičním přátelství a dlouhodobých vztazích mezi oběma zeměmi", jako by se ignoroval fakt, že dosavadní vztahy většinou v minulosti "přátelské" tak docela nebyly (zejména po sovětské roztržce s Čínou v 60. letech).

Ze všech zemí na světě iniciovala právě současná ČLR nejvíce dohod o strategickém partnerství, a to s více než padesáti zeměmi. Čína často činí s odvoláním na tyto dohody na "partnerské" země nátlak, aby na mezinárodní scéně zaujímaly pročínská stanoviska. "V zájmu strategického partnerství" tak například zdůrazňuje, že není vhodné, aby se partner vyjadřoval k situaci v Tibetu, v Sin-ťiangu nebo v Jihočínském moři. Lze si těžko představit, že by třeba česká vláda podobně zasílala do Číny požadavky na to, k čemu se nemá vyjadřovat zase ona. Ve skutečnosti tudíž nejde o rovné partnerství, nýbrž o jednostranný závazek loajality a poslušnosti, jen pod krycím názvem. Stejně jako tomu bylo za císařů, kdy menší země posílaly k Synu nebes tribut.

Vietnam podepsal v r. 2009 s Čínou dokonce ještě vyšší stupeň závazku, tzv. komplexní strategické partnerství. VSR mohla takovou dohodu těžko odmítnout, avšak tento závazek se Vietnamu záhy podařilo vybalancovat tím, že podepsal podobnou dohodu o komplexním strategickém partnerství také s Ruskem a s Indií. Kromě toho má dohody o pouhém strategickém partnerství např. s Japonskem, Jižní Koreou, ale i s řadou západoevropských zemí. Tím výrazně omezil svůj závazek Číně.

Vietnamská alternativa

Česká politika se od vzniku ČR vyznačuje naprostou absencí dlouhodobější geopolitické vize. Naivita devadesátých let vedla k nové, postsovětské servilitě vůči EU a USA, která nás vzdálila řadě tradičních spojenců, u nichž jsme měli otevřené dveře – mezi nimi Vietnam v první řadě. Zrušili jsme řadu velvyslanectví v afrických zemích (kde jsme měli často nadstandardní pozice, a kam se dnes ostatní naopak hrnou), stejně jako jsme opustili ambasádu v Kambodži právě v době, kdy už se tušilo, že na královský trůn možná nastoupí česky mluvící král. Bez větších námitek jsme podepsali asociační dohodu s EU v podobě, která hrubě znevýhodňuje naše národní hospodářství. V zájmu dobrých vztahů se Západem jsme se ochotně zbavili pivovarů, cukrovarů a dalšího rodinného zlata, a i sami Američané byli zaskočeni horlivostí, s níž někteří čeští politici prosazovali zřízení amerického radaru na našem území.

Je jistě milé, že se president Zeman a současná politická garnitura snaží vyvážit tento slepě prozápadní směr vztahy s Ruskem nebo Čínou. Bohužel, asi to ani tentokrát neumíme jinak než servilně. Dokonce ani podstatně méně početní Mongolové, kteří mají mnohem víc důvodů se Číny bát, se nesnížili k takové trapnosti, aby se Pekingu omlouvali za návštěvu dalajlámy. Jenomže Mongolové a Vietnamci mají s čínskou mocí tisícileté zkušenosti, my nikoli. Vědí, že připustit si Čínu k tělu znamená zahrávat si s ohněm. Náš president a další prominenti si očividně neuvědomují, že maličká země ve středu Evropy, méně lidnatá než kterékoli z deseti největších čínských měst, nemůže nikdy být důstojným partnerem miliardové zemi. Svou opakovaně deklarovanou loajalitou přinášíme pokorný tribut, toť vše. Mezitím "noví Číňané" začali ve velkém skupovat cenné nemovitosti i pozemky v Praze, vytvářejí tajné kanály pro dovoz dalších usedlíků a kupují si zkoušky z češtiny za účelem trvalého pobytu. Ti všichni loajální své vlasti. Čínská vláda dosahuje svým chapadlem CEFC až do kanceláře české hlavy státu, zatímco firmě Huawei, která je známa svým vazbami na oficiální čínskou moc a v některých zemích má z národně-bezpečnostních důvodů zákaz činnosti, svěřuje nyní Pražský hrad dokonce i veškerou vnitřní komunikaci...

Pokud by naše vztahy byly opravdu tradiční a zakořeněné v minulosti, Čína by to nejspíš dovedla ocenit. V Asii víc než kde jinde se dlouhodobé dobré vztahy cení nade vše. Vděk za pomoc se nezapomíná ani po směně politických garnitur. Jenže máme-li s nějakým státem v Asii tradiční vztahy, pak to není Čína, nýbrž Vietnam. Vietnamci si pamatují, jak jim Československo coby součást dřívějšího socialistického tábora pomáhalo k nezávislosti (ekonomickou podporou, dovozem zbraní, stavbou nemocnic) i v poválečném období (školení studentů a dělníků). Ostatně do r. 1989 k nám zavítalo přes sto tisíc Vietnamců, kteří na naši zemi nezapomněli, jen malá část z nich u nás zůstala. Na řadě významných postů ve Vietnamu působili a dosud někdy působí lidé, kteří umějí česky. Kde jinde to máme?

Čeští politici si v posledních desetiletích udělali z Vietnamu oblíbenou výletní destinaci, což k zásadnímu znovuoživení vztahů kupodivu nevedlo. Zemanova cesta do Hanoje, probíhající v těchto dnech, stěží smaže trapný fakt, že za 27 předchozích let navštívil Hanoj jen jediný český president (Václav Klaus v r. 2006). A přesto: na vietnamské politické scéně dodnes zůstává povědomí o minulosti a určitý vděk vůči naší zemi. Proč toho nevyužít? Když loni v listopadu navštívil Vietnam šéf KSČM Vojtěch Filip, byl přijat všemi třemi vietnamskými nejvyššími představiteli: generálním tajemníkem ÚV KSV, premiérem i presidentem (ve VSR jsou vrcholné funkce odděleny, nekumulují se), což je věru výjimečné. Když už tu pořád ještě máme komunisty, proč jejich vazeb nevyužít pro obecný prospěch? Bývalé Československo investovalo do vzájemných vztahů obrovský kapitál – proč se vzdáváme plodů, jež by to dnes mohlo přinést?

Zapomeňme na povrchní ideologie: vietnamský režim je režimem jedné strany, která se formálně drží komunistické rétoriky, ale běžný život má k socialismu dál než život občanů v EU. Generálního tajemníka ÚV KSV přijal ve Washingtonu i Barack Obama. Vždyť také samotné USA si potřebují Vietnam naklonit – mimo jiné jako spojence proti Číně.

Dobrý politik má jednat předně v zájmu své vlastní země, teprve v druhé řadě se zavazovat jiným. Čím samostatněji a prozíravěji jedná, tím více zvyšuje cenu vlastní země na mezinárodním poli. Čím servilnější je, tím více tuto cenu snižuje. Příklad Vietnamu dokazuje, že i menší země se může učinit důležitou a těžit z otevřených, leč nikoli úslužných vztahů se silnějšími státy. O výsadní vztahy s Vietnamem dnes usilují bez výjimky všechny velmoci. Ostatně v jihovýchodní Asii podobnou strategii vyvážených vztahů vedou i další země. Proč bychom se o to nemohli pokusit také my? A proč bychom nemohli nerovný vztah s Čínou vyvážit posílením vztahů právě s Vietnamem, odvěkým čínským rivalem? Vždyť i v očích samotné Číny bychom se tak staly méně jistým sluhou, tedy i o něco silnějším hráčem. Vietnam, čtrnáctá nejlidnatější země světa, je pořád ještě ochoten brát nás za jakž takž rovnocenného partnera. Čína nikoli, protože to ani nikdy nebylo jejím zvykem. Rovným partnerem nejsme ve skutečnosti pro žádnou skutečnou velmoc. Navázat strategické partnerství také s Vietnamem a výrazně posílit vzájemné vztahy by bylo nejen žádoucí, ale i důstojné. Bez ohledu na to, že se to právě Číně možná moc líbit nebude. Rozjet intensivní spolupráci ve všech sférách, rozšířit dohody v různých oborech, projevit zájem o častější vzájemný styk na nejvyšší úrovni, zřídit přímé lety do Hanoje či Saigonu, pokusit se zrušit vízovou povinnost pro naše občany... (A pak – v rámci nutné asijské diversifikace – začít také výrazně posilovat ochablé vztahy s Indií, chtělo by se dodat.)

V tuto chvíli ovšem není ani tak podstatné, zda nám to přinese okamžitý zisk. Asiaté si cení věrnosti ve vztazích, a ono se to jistě brzy zúročí. Koneckonců, Vietnam dnes patří mezi prudce rostoucí ekonomické tygry. I v době, kdy už náš náskok ve Vietnamu dávno smazaly jiné dravější země (v oblasti státních zakázek, dovozu atd.), máme pořád ještě dobrou možnost navázat na minulost. Mimo jiné i proto, že geopolitická prozíravost je nejlepší cesta k udržení vlastní nezávislosti v rozhodování. Proč odhazovat staré přátele, když to uškodí nejvíc právě nám? A co když budeme jednou postaveni před nutnost volit mezi starým přítelem a velmocí, která k nám necítí žádný závazek a čeká od nás jen přitakávání? Pakliže si vybereme to druhé, už nebudeme důvěryhodní pro žádnou asijskou zemi. Geopolitika se totiž musí řešit s ohledem na dlouhodobé vztahy a strategie, ne podle momentálních sympatií nebo krátkodobých ekonomických zájmů.

pk@klubhanoi.cz
Další články autora

Komentáře čtenářů

K tomuto článku nebyl doposud přiřazen žádný komentář.

Zobrazit všechny komentáře | Přidat nový komentář

<< >>

 

Často kladené dotazy

Klub Hanoi nabízí doporučení a kontakty z oblasti nejčastějších dotazů na vietnamskou kulturu a komunitu v ČR.

Článek z rubriky "Aktuality a zajímavosti"

Zpravodajství a mnoho zajímavých článků o svátečním i všedním životě ve Vietnamu nebo ve vietnamské komunitě u nás.