Hlavní stránka Klubu Hanoi
Hlavní stránka Klubu Hanoi
Hlavní stránka Klubu Hanoi
Mapa stránek  -  Fonty  -  RSS  
 
 

Vietnam

Rudá semínka jihu

Šárka Martínková/Šimečková
29.12.2014

V roce 1954 ukončila Ženevská konference francouzskou válku v Indočíně. Podle jejích závěrů o rozdělení Vietnamu a přeskupení vojsk odešlo kolem 130 tisíc příslušníků Viet Minhu z jihu na sever. K plánovaným celostátním volbám a všeobecně očekávanému sjednocení země však nedošlo. V důsledku těchto a dalších událostí v zemi bylo postupně mezi lety 1954 – 1974 přesídleno do severního Vietnamu více než 30 tisíc potomků jihovietnamských bojovníků sympatizujících se strategiemi severovietnamských komunistů.

První fáze mořeplavců

Ještě v témž roce, kdy ve vzdálené Ženevě padlo rozhodnutí o stažení Viet Minhu severně od 17. rovnoběžky coby demarkační linie, přepravily lodě na sever kolem 20 tisíc jihovietnamských dětí. "Pamatuji si, jak nás polští a sovětští námořníci brali jedno, dvě, tři děti do náručí a předávali na loď," vzpomíná po letech jeden z pamětníků. Sám tehdy nevěděl, že jeho otec zůstal v naprostém utajení jako partyzán na jihu, a dlouho žil v přesvědčení o tom, že je sirotek. "Těšily jsme se, že v severním Vietnamu dostaneme vzdělání a uvidíme prezidenta Ho Či Mina; to jsme chápaly jako veliké štěstí," dodává pan Nhan.

Zatímco v severní Vietnamské demokratické republice budovali své pozice komunisté v čele s Ho Či Minem, jihovietnamskou vládu s  premiérem, posléze prezidentem Ngo Dinh Diemem začaly stejně vehementně podporovat Spojené státy americké. Protože volební vítězství by neminulo "soudruhy" na severu, již se lidové podpoře těšili po zásluze od osvobození Vietnamu od koloniální nadvlády, Diem volby za hlasitého souhlasu USA v období jejich naplánovaného konání striktně odmítl.

Odhalit všechny přívržence Viet Minhu, kteří na jihu zůstali, se však saigonskému vedení navzdory jejich nelítostnému pronásledování nepodařilo. Přesto za vypuknutí občanské války v jižním Vietnamu nebyly zodpovědné ani tak zbytky místní komunistické strany, jako spíše krutovláda samotného Diema, která po léta nemilosrdně pronásledovala všechny stoupence svobodných voleb. Reakce přišla v podobě náhodných útoků nespokojených rolníků, z nichž se záhy vyvinulo hnutí odporu za osvobození jižního Vietnamu. V lednu 1959 odsouhlasila ozbrojený boj za odstranění Diemova režimu i Hanoj a v průběhu následujícího roku proniklo několik tisíc komunistických partyzánů původem z jižního Vietnamu do své domoviny.

Na sklonku padesátých let přitom nastalo další přesouvání dětí jihovietnamských revolucionářů na sever, a to do speciálních škol, které tam pro ně byly zřizovány. "Můj otec odešel z jižního Vietnamu na sever v roce 1954, ani netušil, že je jeho žena těhotná. V roce 1961 se sice vrátil bojovat na jih, ale neměli jsme o něm žádné zprávy. Moje matka záhy nastoupila rovněž vojenskou službu, a tak jsem byl jako ´rudé semínko jihu´ vybraný na výchovu do severního Vietnamu," popisuje svoji situaci další z pamětníků, pan Muoi.

Suchozemští poutníci

Po vypuknutí americko-vietnamské války v roce 1963 přesun "rudých semínek" z jihu na sever neustal, ačkoli válka jejich trasu podstatně znesnadnila. Jen to, že obrovskou vzdálenost musely malé děti ujít pěšky, navíc oklikou přes džungli v Laosu, kde se cesta vzhledem k válečné situaci ve Vietnamu zdála bezpečnější, hovoří za vše.

Hoc sinh mien nan u svého památníku

Obvykle šly děti každý den od svítání do soumraku, dokud nedorazily do příslušného stanoviště, kde dostaly něco pojíst a přenocovaly. Mezi jednotlivými stanovišti, která v prvé řadě sloužila vojákům, je také vojáci doprovázeli. "Džunglí jsme šly za sebou v řadě po jednom. Ten, kdo nás vedl, nechával vždy na rozcestí znamení – třeba lísteček na stromě, abychom věděly, kudy se vydat. Je pravda, že některé menší děti občas plakaly, ale většina byla statečná. Z naší skupiny zemřela jen jedna dívka při bombardování v provincii Quang Binh, jinak jsme přežili úplně všichni," snaží se toto pro mnohé z nás nepředstavitelné putování přiblížit pan Muoi. Sám patřil mezi 60 dětí, které byly ve dvou skupinách vypraveny na dlouhý a obtížný pochod z okresu Hoa Vang roku 1968; nejmladšímu bylo devět let a urazily více než tisíc kilometrů. První z nich dorazily do Hanoje po dvou měsících, jemu osobně (a ještě jednomu chlapci), tehdy třináctiletému, trvala cesta na sever měsíce čtyři. "Nestandardní" délku své poutě přitom zdůvodňuje malárií, které dvakrát podlehl, takže musel nějaký čas zůstat v lazaretu; po uzdravení se však vždy připojil k další skupině dětí, nebo zraněným vojákům, a pokračoval na sever.

Po strastiplné cestě čekalo všechny malé hrdiny v Hanoji slavnostní přivítání, leč poté většina z nich strávila několik měsíců v nemocnici. Teprve když byly opět při síle, vzaly si je do péče vybrané rodiny, než začal školní rok a děti se přestěhovaly do internátu v objektu školy. Od roku 1954 až do konce americké války ve Vietnamu vzniklo téměř třicet takových škol, v různých provinciích VDR. Poskytovaly všeobecné vzdělání základní školy, která tehdy trvala deset let (po ní následovalo studium na vysoké škole). Největší z nich (HSMN Dong Trieu) procházelo každým rokem kolem tisíce pěti set jihovietnamských žáků, v ostatních se jejich počet pohyboval v průměru mezi dvěma, třema sty. "Protože jsme žili všichni bez rodičů, i když byli třeba naživu, hodně nás to sbližovalo - říkali jsme si sirotci," vypráví pan Muoi.

Po odchodu ze školy se nicméně dlouhá léta spolužáci neviděli. Ty, díky kterým vznikl tento článek, zavál osud do bývalého Československa, kam je severovietnamští funkcionáři poslali na další studium. Hanojská vláda si samozřejmě uvědomovala nezbytnost patřičného proškolení budoucích "kádrů", které měla v úmyslu dosadit na vedoucí místa v jižní části země po sjednocení Vietnamu, jehož se nikdy nehodlala vzdát.

Jihovietnamská elita

V roce 1973 opustily Vietnam poslední americké jednotky a v dubnu 1975 obsadila Saigon severovietnamská vojska. Některá "rudá semínka" pak čekalo obrovské překvapení, když se shledala se svými rodiči, jež dávno pokládala za mrtvé. "Můj otec se to, že má syna, dozvěděl v roce 1973, když konečně mohl navštívit náš bývalý domov. Nevěděl však, kam jsem se poděl. Teprve po třech letech zjistil, že studuji strojní fakultu v Praze (do ČSSR jsem přijel v červenci 1975), a napsal mi dopis. Tehdy jsem si popůjčoval od svých spolužáků peníze na letenku a jak jsem mohl, o letních prázdninách jsem odcestoval do Vietnamu. Svého otce jsem tak poprvé spatřil v roce 1978, když mi bylo 24 let."

Vzhledem ke vzdělání, kterého se "rudým semínkům jihu" dostalo ve VDR, a některým z nich navíc v socialistických zemích tehdejší RVHP, byla po ukončení války často dosazována do řídících funkcí v nejrůznějších oblastech. Jistě nebude překvapením, že podobný osud i společné zážitky je utužily natolik, že se podle příslušných provincií a okresů schází dodnes, ačkoli již v podobě pánů a dam v "nejlepších letech", případně "úctyhodného věku". "Třeba v Da Nangu se nás schází kolem dvou tisíc ´jižních žáků´, v Sajgonu asi tisíc. Nikdy nechybí oficiální úvodní proslovy, ale pak se podle ročníků většinou rozejdeme do restaurací nebo do hospod. Přitom je docela zvláštní, že mnohdy ani nemusíme používat telefonů, prostě existuje určitá linka, díky které se o sobě dovídáme."

Nedávno, resp. 14. prosince 2014 oslavili Hoc Sinh Mien Nan aneb Studenti z jihu v hanojském Národním kongresovém centru (Trung tam hoi nghi quoc gia), za přítomnosti presidenta VSR Truong Tan Sanga, šedesáté výročí.

smartinkova@klubhanoi.cz
Další články autora

Komentáře čtenářů

K tomuto článku nebyl doposud přiřazen žádný komentář.

Zobrazit všechny komentáře | Přidat nový komentář

<< >>

 

Často kladené dotazy

Klub Hanoi nabízí doporučení a kontakty z oblasti nejčastějších dotazů na vietnamskou kulturu a komunitu v ČR.

Článek z rubriky "Vietnam"

Základní stručné informace o Vietnamu. Najdete zde shrnutí vietnamské historie, literatury, kinematografie, hudby atd.