Hlavní stránka Klubu Hanoi
Hlavní stránka Klubu Hanoi
Hlavní stránka Klubu Hanoi
Mapa stránek  -  Fonty  -  RSS  
 
 

Recenze

Laos o třech chodech – chod druhý: Laos v řadě Stručná historie států

P.K.
28.12.2012

Po recenzi na Nožinovy Dějiny Laosu, vydané v Nakl. Lidové noviny, se tentokráte zabýváme kapesním přehledem laoských dějin z pera Jiřího Zelendy Laos, vydaných v rámci edice Stručná historie států nakl. Libri.

Pro J. Zelendu rozhodně nebylo snadné přijít se stručným přehledem laoských dějin pár měsíců po té, co vyšly objemné a detailní Nožinovy Dějiny Laosu. Těžko soudit, nakolik měl hotový text v okamžiku, kdy Nožinův svazek vyšel, a nakolik k jeho obsahu přihlížel. I kdyby ne, zajisté věděl o Nožinově paralelním projektu během svého psaní, a těžko to mohl ignorovat. Chtě nechtě se vystavil srovnávání a nemohl přijít jen s pouhým resumé toho, co už přinesl Nožina. Vybruslil z toho, řekl bych, výtečně.

Samotné dějiny Laosu zabírají 94 stran knížky (+ 20 dalších tvoří doplňky), kterýžto rozsah pochopitelně vyžaduje trochu jiný přístup. Upřímně řečeno, některé svazky Stručných dějin států v nakl. Libri působí dojmem, že jsou napsány spíš z povinnosti – třebas uspokojivě, leč bez něčeho navíc. Na Zelendově textu je však přeci jen vidět, že autor nejen kompiluje, leč také přemýšlí a zná mnohem širší kontext situace. Nezasypává čtenáře výčtem dat a událostí, nýbrž se pouští – poměrně směle – do interpretace událostí v jejich mezinárodním i domácím kontextu, a to vesměs trefně. Co víc, provázal svůj text spojující nití, dal jí téma, kolem nějž se celé dějiny vinou: vytváření národní i státní identity Laosanů, Laosu. Neustále přitom připomíná, už od první strany: Přirozené řazení kapitol /…/ od nejstarších dob po současnost evokuje ve čtenáři představu, že vlastně sleduje nepřetržitý pohyb národního tělesa dějinami. Přitom mu uniká podstatný fakt, neboť národ, jak jej zná z vlastní zkušenosti, je výtvorem až moderní doby. /…/ U Laosu je třeba varování před mýtem nacionalismu vyslovit naléhavěji než v případě většiny ostatních států a národů. Laosané se totiž jako moderní národ začali konstituovat teprve v polovině 20. století a jejich národní identita je stále ještě nehotová.

A závěrečná slova knihy se opět k otázce laoské národně-politické totožnosti vrací:

Je velmi pravděpodobné, že vzhledem ke kulturní příbuznosti a obchodní provázanosti země s Thajskem se z Laosu stane jakýsi ekonomický přívěšek této nesporně mnohem dynamičtější, rozvinutější a v neposlední řadě i lidnatější země. Tento trend nemusí znamenat automaticky něco zlého či špatného. Jak jsme se mohli přesvědčit i na stránkách této knihy, Laos pojí s územím i obyvatelstvem Thajska četné a hlavně přirozené svazky. V tomto úhlu pohledu se tak novodobý vývoj jeví jako jistý návrat k "přirozenému stavu". Ten Laosu nabízí mnohem lepší osud, než jaký mu nachystalo 20. století, které mu připsalo mnohem větší historickou roli, než byl schopen vstřebat a než by odpovídalo jeho postavení periferního a nehotového státu bez většího ekonomického či geostrategického významu.

Zelenda našel rozumný způsob, jak svůj text adekvátně a zároveň živě pojmout vzhledem k limitovanému rozsahu. Cituji jej i proto, že knihu napsal čtivě a dal si záležet na výstižných formulacích, aniž tím ubral svému dílku na seriosnosti.

Vedle Nožinovy bichle působí Zelendův příspěvek skromně, ale naštěstí přináší i informace navíc. Cenné je, že tu najdeme i některé informace, na něž se u Nožiny nedostalo: např. o tom, že se v 70. a 80. letech v celém Laosu masově slavívaly Ho Či Minovy narozeniny (na vlastní laoský kult komunistického předáka Kaysona Phomvihana se muselo čekat až do jeho skonu v r. 1991…), nebo o zatčení hmongského generála Vang Paa a jeho kolegů v USA v roce 2007. (V této zmínce na str. 95 je jedno z řady korektorských přehlédnutí: kongská komunita, má být jistě hmongská komunita; ostatní přehlédnutí jsou spíš pravopisná, zejména v interpunkci, někdy jde o sporné skloňování: mezi Lae – 4. pád od Laové).  Podobně se jaksi navíc věnuje Zelenda mýtu o prapředku Khun Boromovi (str. 21-22), který v jeho příběhu o budování laoské totožnosti hraje svou úlohu. Je zajímavé, že u Nožiny se toto jméno objevuje pouze v souvislosti s říší Nan-čao, kde mu přisuzuje královský titul a přiřazuje mu čínské jméno (Pchi-luo-kuo) i s přesnými letopočty.  To jsou místa, která potěší, protože ukazují, že oba autoři přistupovali k tématu po svém a čerpali jistě z části i z jiných zdrojů – dostávají-li se takto k různým interpretacím, není to na škodu, protože jakýkoli přehled dějin zůstává nutně vždy jen interpretací.

Jakkoli k Zelendově knížce lze mít převážně slova chvály, jsou tu i drobné nedostatky. Např. na str. 28 uvádí, že posvátná soška Buddhy Pha Bang "byla odlita z ryzího zlata". Obvykle se však v souvislosti s ní hovoří spíše o bronzu či komplikovanější slitině kovů.  Hlavní výtku bych však směřoval k Zelendově přepisům jmen.

Za prvé, jeho uvádění vietnamských názvů s vietnamskou diakritikou lze pokládat za nadbytečné. (Kdyby šlo o knížku o Vietnamu, budiž – je přitom kuriosní, že svazek Vietnam od P. Müllerové vydaný v téže edici v r. 2004 sice uvádí vietnamské názvy, leč bez diakritiky…) Navíc evidentně tiskařům způsobily vietnamské litery problém, poněvadž u několika jmen vypadla písmena (na str. 26 se z Điện Biên Phủ stalo Đi n Biên Ph). Každopádně logičtější by bylo, kdyby Zelenda uváděl přepisy laoských názvů v laoském písmu, ty však chybějí – a u populárně-naučné knihy tohoto rozsahu se ani neočekávají.

Za druhé, trochu nepochopitelně přepisuje některé thajské názvy (snad) foneticky: Sukhótaj, Číjang Sen atd. Neuvádí přitom, proč tak činí, ale těžko v tom vysledovat nějakou systematičnost. Navíc při podobně fonetických přepisech z jazyků majících tak odlišný alfabet jako thajština nebývá zvykem psát diakritiku, alespoň ne v tomto typu textu (thajština na rozdíl např. od sanskrtu neoznačuje délku, kvantitu samohlásky, takže není ani důvodu označovat ji v přepisu). Pokud už se autor k něčemu takovému uchýlil, měl by tedy stejným způsobem naložit i s názvy laoskými, to by bylo logické vzhledem k příbuznosti jazyků.

Za třetí, právě laoské názvy vykazují značný zmatek. Tu se blíží fonetice (Vientian m. obvykle psaného Vientiane, Patusai m. Patuxai), onde zas fonetiku ignorují (Pak Ou m. nabízejícího se Pak U), jinde jsou převzaty bůhvíodkud: chrám Vat Seng Toung v Luang Phabangu (str, 108) je skoro ve vší příslušné literatuře přepisován vždy jako Xieng Thong.

Tato nesystematičnost je přinejmenším rušivá a dost kazí jinak výtečný dojem ze Zelendovy poctivě odvedené práce.

Zatímco Nožinův text je nutně hutnou sumou informací (spíše pozitivisticky pojatou), Zelendův příspěvek dává přehledný, ucelený pohled s důrazem na interpretaci událostí a pochopení laoské existence. Každému zájemci o Laos lze takto doporučit Zelendův svazek; pro toho, kdo chce vědět více, je pak určen Nožinův podrobnější text, k němuž bych Zelendovo čtivé shrnutí stejně doporučil jako povinný přídavek.

Jiří Zelenda: Laos. Vydalo nakl. Libri v edici Stručná historie států, Praha 2012, 126 stran, doporučená cena 190 Kč.

pk@klubhanoi.cz
Další články autora

Související stránky:

Laos o třech chodech – chod první: Dějiny Laosu (20.10.2012)

Laos o třech chodech – chod třetí: Turistický průvodce Laos v řadě Rough guides (25.01.2013)

Komentáře čtenářů

K tomuto článku nebyl doposud přiřazen žádný komentář.

Zobrazit všechny komentáře | Přidat nový komentář

<< >>

 

Často kladené dotazy

Klub Hanoi nabízí doporučení a kontakty z oblasti nejčastějších dotazů na vietnamskou kulturu a komunitu v ČR.

Článek z rubriky "Recenze"

Rubrika recenzí přináší pohled fundovaných autorů na zajímavé publikace týkající se Vietnamu a jihovýchodní Asie.

Související stránky

Laos o třech chodech – chod první: Dějiny Laosu

Laos o třech chodech – chod třetí: Turistický průvodce Laos v řadě Rough guides