Hlavní stránka Klubu Hanoi
Hlavní stránka Klubu Hanoi
Hlavní stránka Klubu Hanoi
Mapa stránek  -  Fonty  -  RSS  
 
 

Rozhovory

Vietnamka s evropskou příchutí

Martina Křížková
30.04.2012

Foto: Jakub Bukáček

Trinh Thuy Duong je spoluautorkou populárního blogu o vietnamském jídle, pořádá kurzy vaření a provází zájemce o vietnamskou kuchyni po Sapě. V Česku žije šestnáct let a zkouší se tu cítit jako doma.

Thuy Duong na kurzu vaření

Během několika měsíců jste se prakticky stala pionýrkou vietnamské kuchyně v Česku. Píšete o ní, učíte vařit, ukazujete kde a jak se dobře najíst. Proč jste s tím začala?

Spolu s kamarádkou Nguyen Mai Huong, se kterou píšeme blog, bydlíme od té doby, co jsme přišly do Prahy a nastoupily na vysokou. Zjistily jsme, že rády společně vaříme. Shodou okolností jsme si asi před rokem na kulinářském večeru Fóra migrantů vyzkoušely, jaké to je někoho učit vařit. Chytlo nás to, říkaly jsme si, že by nás to bavilo. Hlavně jsme ale věděly, že lidé kolem mají velký zájem o vietnamskou kuchyni a kdybychom ji měly vysvětlovat každému zvlášť, bylo by to zdlouhavé a unavující, tak jsme se rozhodly pojmout to takhle velkoplošně. Blog se jmenuje Viet Food Friends. Je určen pro české nadšence a ty, kteří se zajímají o vietnamskou kuchyni. Jsou tam obecné články i recepty, recenze podniků a slovníček pojmů mimo jiné k lepší komunikaci s vietnamskými prodejci, kteří často nemluví dobře česky.

Jak dlouho to děláte?

Blog, kurzy vaření a provázení půl roku. Už jsme měly pět kurzů, naposledy jsme učily závitky. Na Sapě jsme provedly tři skupiny na podzim a dvě na jaře. Vždy jsme šli do tří podniků, kde nám dvěma hodně chutná a nabízejí tam naše oblíbená jídla. Vysvětlujeme lidem, co je co, jak a s čím se to jí, původ, historii. Ukazujeme jim také, jak si v tržnici vybrat a nakoupit suroviny na různá jídla. Více kurzů ani procházek jsme zatím nestihly, i když bychom chtěly, zájem stále je. Obě ale studujeme a o víkendech, kdy naše akce většinou bývají, se snažíme jezdit domů a pomáhat rodičům.

Kdo na tyto ochutnávky na Sapě s vámi chodí?

Zatím jsme tam měli jen jednu slečnu, která měla vietnamské jídlo úplně poprvé a chtěla ho ochutnat s námi. Většinou přijdou ti, kteří již vietnamskou kuchyni znají nebo dokonce již byli ve Vietnamu, ale báli se jít sami do Sapy. Je to velký areál, tak měli obavy, že by se nezorientovali. Chtěli si připomenout atmosféru z vietnamských pouličních bister. Na Sapě mají autentická vietnamská jídla, která v centru zatím nejsou nebo v úplně jiné kvalitě.

A do kurzů vaření?

Lidé ze všech společenských vrstev. Byli tam studenti i manažeři velkých firem.

Jak se o vás lidé dozvěděli?

V začátcích nám dost pomohl pan Cuketka. Představil nás na svém vlastním blogu, a tak se o nás dozvěděli i další lidé.

S panem Cuketkou, recenzentem restaurací, jste se seznámily jak?

Loni s ním byl chat na serveru iHned.cz, který jsem sice nestihla, ale přesto jsem mu ještě ten den napsala. Zeptala jsem se ho, zda si vaří vietnamská jídla a jestli ho vietnamská kuchyně zajímá. Poslala jsem mu i fotky z onoho kulinářského večera s tím, že s kamarádkou rády vaříme a chtěly bychom dělat něco podobného jako on. Docela ho to nadchlo. Dali jsme si schůzku na Sapě, provedly ho po několika bistrech a on nás přesvědčil, že bychom to měly dělat i pro veřejnost. My jsme v úplných začátcích chtěly jen psát blog a občas uspořádat kurz vaření.

Kurzy a procházky jsou placené?

Ano. Původně jsme je chtěly dělat jen za náklady, ale i pan Cuketka nám říkal, že když člověk dělá podobné věci zadarmo, tak ho to brzy unaví a dojde mu energie. Něco málo proto z toho máme. Beru to jako menší odměnu za volný čas, který tím trávíme. Určitě to není něco, na čem bychom mohly zbohatnout.

Kolik je na Sapě restaurací?

Nemám to přesně spočítané, ale je jich v řádu desítek. Když střelím od boku, tak třicet restaurací a bister se tam najde. Lidé na Sapě si už zvykli na to, že tam Češi nebo Evropané chodí nejen jíst. Už jsem tam potkala i anglicky či polsky mluvící hosty. Přichází jich čím dál více a nevzbuzují žádné překvapení.

Správný šmrnc

Nem Cuon

Jaké je vaše nejoblíbenější vietnamské jídlo?

Celou vietnamskou kuchyni mám dost ráda. Záleží na náladě, někdy mám chuť na nudlovou polévku, jindy na ryby, pokaždé něco jiného. Chutnají mi jídla, která nejsou tak známá a a jsou někdy považovaná za stravu chudých. Ve Vietnamu byla dříve docela bída. Pamatuji si jako dítě, že jsme měli všeho málo a rodiče si nemohli dovolit nějaký větší luxus, ani v jídle. Zpětně mám tyto pokrmy spojené s dětstvím a když je jím, cítím se příjemně.

V kolika letech jste přišla do Česka?

V sedmi letech.

Přešla jste na knedlíky?

Přiletěla jsem v květnu, dnes to bude na den přesně šestnáct let. Už v září jsem nastoupila do první třídy a tím i do školní jídelny, takže jsem zvyklá odmalička na českou kuchyni. Když jsme přijeli, máma vařila vietnamská jídla. V té době ještě nebylo dost obchodů, které by prodávaly suroviny z Vietnamu. Výběr byl omezený a máma musela vařit z toho, co bylo dostupné. Na vietnamských receptech, které jsou vařené tady, je to hodně vidět. Každá domácnost si je upravuje podle svého. Někdy se třeba používají olivy při úpravě ryb, které přitom nejsou ve Vietnamu nijak tradiční.

Vy sama jste se naučila vařit vietnamskou kuchyni od rodičů?

Základy od mámy, protože vietnamské dívky jsou většinou vedené k tomu, aby uměly vařit a dělat domácí práce. V dnešní době to již tolik neplatí, ale moje kamarádky určitě alespoň základní pokrmy ovládají. Když jsme s Mai Huong jako spolubydlící začaly spolu i vařit, učily jsme se od sebe vzájemně, protože v každé rodině se stejná jídla upravují jinak. Což je pro Vietnam typické. V každé provincii se vaří trochu odlišně a každá oblast má něco svého. Lidé z jiných provincií to samé jídlo třeba také vaří, ale neumí ho tak dobře. Něco tomu chybí, nemá to správný lokální šmrnc. Například pro jižanskou kuchyni je typické, že je lehce nasládlá, podobá se už trochu thajské kuchyni, používá se více kokosové mléko a při ochucování více cukru. Severní je slanější, ve středním Vietnamu se zase jedí spíše pálivá jídla. Když jsme chtěly s Mai Huong vařit jídlo, které jsme neznaly, tak jsme si na internetu našly recepty a poskládaly jsme si to nějak dohromady.

Kam by měl člověk na Sapě zamířit, kdyby šel bez vás?

Pokud by chtěl ochutnat tradiční jídla, pak bych určitě doporučila jít do menších bister. Každé nabízí jedno až dvě jídla, na které se specializují. Jsou ovšem trochu ušmudlaná, což ne každému vyhovuje. Někdo potřebuje mít při jídle příjemné a hezké prostředí, ale pokud ho nevyžaduje, pak určitě doporučuji bistro Phuong Phuong, kde vaří Banh Cuon, což je rýžová rolka připravovaná na páře, plněná mletým vepřovým masem a černými houbami. Je to jeden z tradičních vietnamských pokrmů, který ještě nikdy nikoho nezklamal. Nebo si můžete dát Bun Cha, což je grilovaný bůček s nudlemi a kyselou zálivkou. Bun Cha již dostanete i v centru města, ale není tak dobré, jako ho vaří na Sapě.

Podobná bistra se dají najít i na jiných vietnamských tržnicích?

Na jakékoliv větší tržnici, kde prodávají vietnamští obchodníci, se najde alespoň jedno bistro. Původně sloužila hlavně pro ně. Někteří přátelé těchto obchodníků se s vietnamským jídlem seznámili a začali tam chodit také. Je to jako lavina, lidé si je vzájemně doporučují. Za poslední dva roky je vietnamská kuchyně vidět i díky tomu, že Češi o ni mají větší zájem.

Ideální stav

Proč se podle vás Češi začali o vietnamskou kuchyni zajímat právě nyní, vždyť zde Vietnamci žijí nejméně dvacet let?

Jedním z faktorů asi bude i to, že dorůstá druhá nebo i třetí generace Vietnamců v Česku a ti už ovládají jazyk a mají české přátele, které mohou s vietnamským jídlem seznámit. Moji rodiče třeba česky umí a jejich přátelé díky tomu mají vietnamskou kuchyni rádi. Občas i chodí za mámou a prosí: "Udělej nám závitky, máme na ně chuť a od tebe nám to chutná nejvíc!" Jinak ale lidé ve věku mých rodičů, kteří neumí dobře česky, prostě určitou bariéru dříve měli.

kachnička

Máte ráda českou kuchyni?

S českým jídlem nemám problém, občas si vaříme i česká jídla. Kamarádka Mai Huong s přítelem si rádi dělají svoji specialitu: pečenou kachnu se špekovými knedlíky, červeným zelím a černým pivem - a to je perfektní české menu. Ale je fakt, že si častěji vaříme vietnamská jídla, je to pro nás přirozenější.

Žijete tu šestnáct let, cítíte se jako Češka?

Nemůžu říct, že bych nebyla ovlivněna českou nebo evropskou kulturou, ale myslím si, že ve mně pořád převládá vietnamská mentalita. Když se mě na to někdo ptá, s nadsázkou říkám, že jsem Vietnamka s příchutí Evropy. Rodiče nás vychovávali vietnamským způsobem, ale tím, že jsme chodili do školy v Čechách, jsme pochytili i něco z evropského způsobu života. Myslím si, že když se budu snažit vytáhnout z obou kultur to nejlepší, bude to ideální stav.

Jsou Češi k vietnamské kultuře tolerantní?

Myslím, že se to pomaličku mění. Současní mladí jsou obecně otevřenější k jiným kulturám a respektují vietnamské zvyky nebo se o ně zajímají. Hodně záleží i na tom, v kterém koutě České republiky jste. U nás v Dubí, kde s rodiči bydlíme, lidé ještě vietnamskou kulturu moc neznají a dívají se na ni trochu skrz prsty. Musíme jim stále vysvětlovat, co a proč děláme. Když k nám třeba na oslavu přijde čtyřicet až padesát vietnamských hostů – máme večerku a restauraci - tak chtějí vysvětlit, co to je za sešlost a proč, teprve pak jsou schopni to nějak přijmout. V Praze je celkem velká vietnamská komunita a lidé jsou na ně nebo na cizince obecně více zvyklí a tolik to neřeší.

Cítíte se v Česku jako doma?

Cítím se tu jako doma. Není to ale úplně doma jako doma. Když jsme v zahraničí a řeknu: "Zítra jedeme domů," tak myslím do bytu v Dubí, kde mám rodiče, ale stoprocentně nemůžu říct, že to je můj domov. Pořád cítím nějakou vazbu s Vietnamem, mám tam kořeny a určitě je nechci ztratit. Kdybych měla děti, tak bych je chtěla vychovávat s vědomím, odkud přišli jejich předci.
Popravdě občas cítím, že Česká republika skutečně můj druhý domov je, plně ho přijímám, ale pak narazím na někoho, kdo mi řekne: "Ty sem nepatříš, ty jsi cizinka," nebo: "Jsi tu jen na návštěvě, nechovej se jako doma." To mě pak od toho, cítit se jako doma, odrazuje.
Na druhou stranu nemůžu říct, že jsem Češka i proto, že předci lidí, kteří jsou Češi i národností, tento stát vytvářeli, stejně jako zdejší kulturu, a jsou tak v jiné pozici než já. Moji předci tu nežili, nic tu neudělali a já jsem teprve první nebo druhá generace, která tu něco zakládá nebo pro toto území něco dělá.

 

Trinh Thuy Duong (23) pochází ze severního Vietnamu, od sedmi let žije s rodiči v Dubí. V současnosti studuje na Fakultě mezinárodních vztahů VŠE v Praze obor podnikání a právo. Spolu s kamarádkou Nguyen Mai Huong (24) provozují blog Viet Food Friends, pořádají kurzy vaření a procházky za jídlem po pražské tržnici Sapa.

 

Článek vznikl v rámci projektu Spokojené sousedství: česko – vietnamský integrační projekt nejen pro městskou část Praha Libuš. Projekt je spolufinancován obecným programem Solidarita a řízení migračních toků.

mkrizkova@klubhanoi.cz
Další články autora

Komentáře čtenářů

K tomuto článku nebyl doposud přiřazen žádný komentář.

Zobrazit všechny komentáře | Přidat nový komentář

<< >>

 

Často kladené dotazy

Klub Hanoi nabízí doporučení a kontakty z oblasti nejčastějších dotazů na vietnamskou kulturu a komunitu v ČR.

Článek z rubriky "Rozhovory"

Rozhovory s vietnamci, kteří žijí v Čechách. Jaké tu měli začátky, jak rychle si zvykli a naučili se česky, co se jim tu líbí, co nelíbí, co jim tu chybí, co měli ve Vietnamu rádi...

Za tuto rubriku vděčí Klub Hanoi své člence Aleně Veselé.