Hlavní stránka Klubu Hanoi
Hlavní stránka Klubu Hanoi
Hlavní stránka Klubu Hanoi
Mapa stránek  -  Fonty  -  RSS  
 
 

Dálná Asie

Na cestě: Angkor Wat

Hana Daňková
07.06.2008

Foto: Honza Procházka

Za hodinu bude svítat. Sedím na motorce, rukama objímám kolem pasu taxikáře v kožené bundě, v nose cítím vůni kouře z jeho vlasů, v kostech ranní chlad a mlhu valící se od jezera Tonlé Sap. Je černočerná tma, pět hodin ráno, uprostřed Kambodži, v srdci bývalé Khmérské říše. Kolem nás se míhají světla desítek motorek, které se jako proud světlušek valí kupředu, ke vstupní bráně do chrámového města Angkor Wat.

Mrznu. Moje tělo na motorce je znehybnělé, jediný mozek vyvíjí činnost a vzpomíná na kusé informace o Angkor Watu. Chrámové město sloužilo v průběhu 9.-13. století za vlády khmérských králů jako náboženské, ale i administrativní centrum. V jeho architektuře se kombinuje vysoká řemeslná a umělecká zručnost starých Khmérů, jejich bohatý kulturní a náboženský život i představy o fungování světa. Sny o říši krásy. V 15. století byl komplex z politických důvodů úplně opuštěn a nastalo období dekadence, kdy se džungle vrátila zpět a město se propadlo do zapomnění, ve kterém setrvalo až do 19. století. Tehdy byly chrámy znovuobjeveny francouzským cestovatelem Henri Mahoutem a začaly archeologické a restaurační práce, které trvají s přestávkami až dodnes.

Za hodinu vychází slunce nad Angkor Watem, nejvelkolepějším z chrámů Města. Ještě pár stovek metrů a zapojíme se do fronty na vstupné. Těším se, že se ohřeju až zastavíme a ledový vzduch přestane trápit moje rozespalé tělo. Vytahuju 20 dolarů, jednodenní vstupní taxu a v duchu hudruju. Na druhou stranu si říkám, že ty peníze Angkor potřebuje a že na vysekávání chrámů z džungle je jich třeba.

Opět mizíme v davu motorek a jsme jen částí mohutného proudu šinoucího se vstříc rannímu rituálu slunce. Dnes ráno bude východ slunce orámováný věžemi, scenérie, od které mám podle všech průvodců i místních hodně očekávat. Slézám z motorky, domlouvám si se svým řidičem místo setkání a mířím společně s davy ostatních turistů se stativy na plošinu před chrámem. Obloha růžoví, kolem mě se angličtina, francouzština a další jazyky v splétají v nesrozumitelné směsici, nad věžemi se objevuje jemné žlutooranžové světlo, palmy se kývají ve větříku; klišé, pomyslím si. Východ slunce je vždycky magický, ale tady je vším tím očekáváním senzace nějak bez chuti. Američané tleskají a cvakají fotoaparáty, když se slunce vyhoupne nad centrální věž. Odcházím do chrámu. Vnější hradby ohraničují samotné tělo stavby, ve vnitřním obvodu vidím obdélníkové knihovny. Lehám si u nich na hebkou, suchou trávu barvy krve a hřeju se na ranním slunci. Jsem tu sama a konečně se dostavuje pocit, že jsem v Angkoru. Kontakt se zemí rovná se zpřítomnění. Už nejsem turista, už si s místem rozumím.

Konečně jsem se zahřála a líně se přesouvám na centrální nádvoří. Kolem celého čtvercového chrámu se táhnou v několika patrech chodby s reliéfy rytými do pískovcových stěn. Fotím detaily tváří bojovníků, krásných tanečnic a bitevních scén. Celé chodby jsou vlastně kronikou, do kamene tesanou Ramájánou. Ještě se vyšplhám po strmých schodech do ústřední věže. Za hradbami se rozprostírají dlouhé pásy džungle, věže dalších chrámů, v dálce vidím opar jezera Tonlé Sap a zalituju, že jsem cestu z Phnom Penhu sem neabsolvovala lodí přes jezero.

Můj řidič mě už čeká, kouří cigaretu a profesionálně se mě vyptává, jak se mi to líbilo. Snažím se hovor stočit i k němu a jeho životu, ale není moc sdílný, spěchá k dalším chrámům. Je toho prý moc k vidění a málo času. Další na seznamu je chrám Bayon s 216 obrovskými tvářemi tesanými do kamene. Procházím věže-hlavy, které na mě koukají slepýma buddhovskýma očima s napůl povýšeným a napůl soucitným úsměvem. Mám stísněný pocit z jejich pohledů. Jak se blíží poledne, návštěvníků v chrámech přibývá.

Na jídlo se zastavujeme u stánku s rýží. Jsou to moje nejoblíbenější stravovací místa. Za pár rielů vám připraví na maličké pojízdné kuchyni skvělé zeleninové jídlo. Suroviny tahá kuchtík z igelitových pytlíčků, háže je mrštně na pánev a mě pálí oči, když smaží kari pastu a přidává ostrou rybí omáčku. Tyhle vůně, spíše pachy, jsou mi už blízké a je mi v nich dobře. Krčím se v tom kouři a páře jako kočka a čekám, až vše dostanu na plastikový talíř. Snědeno, vylízáno až do posledního drobečku. Řidič taky něco sezobl a nutím ho dovézt mě k chrámu Ta Prohm. Najednou není moc ochotný, je to prý daleko, málo benzínu, ale trvám na svém. Stejně to na mě jen zkouší.

Ta Prohm je ponechaný působení džungle a prorůstají jím ohromné banyánové stromy. Kořeny tečou po pískovcových stěnách a tesaných kvádrech, vzdušné kořeny se zachytávají na vstupních portálech. Světy dřeva a kamene se prolínají. Ve vzduchu je cítit vůně listí a zetlelé hlíny. Je to ohromný kontrast k ostatním opraveným chrámům. Pod banyánovým stromem prý Buddha dosáhl osvícení... Nad hlavou mi běhají opice, kolem mě děti. Za každou cenu mi chtějí dělat průvodce. Odmítám je, jsou ale neodbytné, snažím se jim vysvětlit, že je nepotřebuju, a ve snaze být milá jednoho klučinu pohladím po hlavě. Děti ztuhnou a zmizí jako když střelí. Sakra, chytám se za pusu a za hlavu, právě jsem porušila jedno z pravidel slušného chování – v buddhistické Kambodži je zakázáno dotknout se hlavy druhého člověka, protože je považována za posvátnou. Stydím se, ale nějakým těm faux-pas se tady asi nevyhnu.

Zdá se ale, že děti zmizely nadobro, a tak pokračuju v prohlídce. Sluníčko už se kloní pomalu k západu. Otvírám láhev balené vody, je teplá a nedobrá, ale začínám být ve vlhkém a horkém ovzduší dehydrovaná. Sedím na zemi u chrámu. Řidič kouří další cigaretu a já se divím, že může polykat ten horký kouř. Dívá se na mě a vysvětluje, že musíme stihnout západ slunce na kopci Pnom Krom, kde se nachází ruiny dalšího chrámu. Tak teda jedeme! Motorka nadskakuje na kamenech cesty. Cítím ještě bolestně následky předchozí cestu džípem z Phnom Penhu sem. Míjíme zmrzačené lidi bez končetin. Míří domů do Siem Reap a okolních vesnic. Jejich denní práce už končí, turisté pomalu opouští Město a řady těch, kteří by jim mohli dát almužnu, se tenčí. Tito lidé měli tu smůlu, že při práci na svých polích narazili na minu nebo jiný pozůstatek dvacet let trvající války. Tohle je krutější tvář Kambodže a jejího národa, který po řádění Rudých Khmérů přišel o téměř celou svoji kulturu a získal tisíce lidí zmrzačených na těle i na duši. Tvrdý kontrast ke stavbám v pozadí.

Motorka mě prudkým zastavením vytrhuje z úvah. Stojíme pod Pnom Kromem. Šplhám na kopec, nohy už mám po dlouhém dni těžké, a obloha rudne. Dnešek byl plný barev, myslím si. Schyluje se k šesté hodině večerní. Jsme blízko rovníku a den trvá přesně dvanáct hodin, od šesti ráno do šesti večer. Nahoře na kopci se opakuje scenérie z rána, opět nekonečné akry džungle ve všech koutech obzoru, kouře stoupající nad stromy naznačují vesnice, sem tam je slyšet křik a bučení krav, to asi pasáčci ženou stáda domů. Jezero Tonlé Sap spočívá v suché a horké krajině jako fata morgána. Džungle je sluncem vyšedlá do neurčitých barev, jemných pastelových barev našeho evropského léta. Světlo kvapem mizí a velkolepé divadlo na obzoru umírá. Tady nastává noc rychle. Jakmile poslední paprsky dohasnou, klopýtáme už ve tmě dolů z kopce. Netuším, jak najdu svého dopravce, má ale jakýsi vyvinutý instinkt pro osoby svěřené a najde si mě sám. Opět se chytám kožené bundy a míříme pryč z Města, zpět do hostelu v Siem Reap. Před námi defiluje stejná světlušková scenérie jako ráno. Oči se mi zavírají, za víčky se míhají obrazy dne. Prožila jsem den v neskutečném časoprostoru, který lidé vyrvali z džungle, aby si mohli připomínat pomíjivost. Zvedá se vítr vířící prach a nad hlavami nám vřeští noční ptáci. Začínám se chvět zimou.

hdankova@klubhanoi.cz
Další články autora

Komentáře čtenářů

bez názvu

160cm09.06.2008

bez názvu

han11.06.2008

Re: bez názvu

sam11.06.2008

bez názvu

han11.06.2008

Zobrazit všechny komentáře | Přidat nový komentář

<< >>

 

Často kladené dotazy

Klub Hanoi nabízí doporučení a kontakty z oblasti nejčastějších dotazů na vietnamskou kulturu a komunitu v ČR.

Článek z rubriky "Dálná Asie"

Indie na západě, Indonésie a Filipíny na jihovýchodě, Mongolsko na severu. Dál by Petr nechodil.