Hlavní stránka Klubu Hanoi
Hlavní stránka Klubu Hanoi
Hlavní stránka Klubu Hanoi
Mapa stránek  -  Fonty  -  RSS  
 
 

Zážitky z cest

Ve filmových stopách

Šárka Martínková/Šimečková
13.03.2007

Ve spolupráci s Velvyslanectvím ČR a Vietnamsko-českou společností přátelství v Hanoji, saigonským Klubem Praha a honorárním konzulem v Haiphongu proběhly na podzim minulého roku slavnostní premiéry filmu "Kdo mě naučí půl znaku" ve třech městech VSR s nejpočetnější komunitou "československých Vietnamců". První ze tří dílů seriálu o filmovém turné z deníku jeho účastníků začíná v Ho Či Minově Městě.

Režisér filmu Martin Ryšavý se vietnamských premiér zúčastnit nemohl, neboť v té době pokračoval ve své dokumentární anabázi v Rusku. Turné jsme tudíž absolvovali ve čtyřech: Moje maličkost (námět) a Honza (kamera) jsme Vietnam navštívili už potřetí, zato pro Katarínu (střih) a Mílu (produkce), kteří ve Vietnamu nikdy nebyli, představovala cesta do jisté míry fyzické putování po stopách filmu. Zejména Katka, která střihem osmdesátihodinového materiálu strávila půl roku v kuse, mnohdy prožívala téměř "dejavu".

Vstříc publiku ve VSR jsme se vydali po probdělé noci brzy ráno 3. listopadu 2006, avšak co nás čeká, o tom jsme tehdy ještě valné ponětí neměli. S ohledem na zkušenosti z natáčení jsme pouze připravovali naše útroby na spoustu jídla v nekonečném proudu hostin, jež jsme tenkrát "museli" absolvovat, a současně doufali, aby časté připíjení "na zdraví" a "do dna", které je obvykle provázelo, vydržela naše játra.

Veledůležité činnosti vedení deníku se ujal Míla a první zápis do něho pořídil zanedlouho potom, co naše letadlo přistálo v Paříži. Neboť jakmile se nám v bludišti Charles de Gaulle konečně podařilo najít správnou odletovou halu (zlaté Šeremetjevo...), před vstupem do letadla směr Ho Či Minovo Město nás zaskočilo netradiční chování místních zaměstnanců: "Francouzi nám roztrhali palubní lístky. Co se děje?!" Panika ale nebyla na místě, neboť to pouze společnost Vietnam Airlines, která našemu štábu poskytla letenky s velkou slevou, ho ještě k tomu překvapivě poctila sedadly ve třídě Bussiness Class: "Místa jsou luxusní, s jídelním lístkem a výběrem ze dvou jídel, televizí (která se nám zatím nedaří zapnout) a monitory o stavu letu." Inu, dali jsme si sekt a připili na zdar výpravy.

"Vietnamský teror"

Na letišti v Ho Či Minově Městě nás vyzvedl předseda Klubu Praha, jinak také náš přítel Muoi, a přestože jsme v podstatě nespali dvě noci, dostali jsme od něj v hotelu na zotavení pouhou hodinu. Nastal přece čas obědu, který je třeba zapít, zvláště když jsme se tak dlouho neviděli. Vzhledem k duševní připravenosti jsme nijak neodporovali. Není divu, že na závěr prvního dne v Saigonu si Míla do deníčku poznamenal: "Kolem sedmé jsme šli s Katkou na hotel. Nebudu skrývat, že jsme zabloudili. VŮBEC JSEM NEVĚDĚL, KDE JSME! A přejít silnici? PEKLO!" Mně a Honzovi se nakonec oslava návratu do Vietnamu zalíbila natolik, že jsme se jí chopili opravdu poctivě, a když jsme se ve dvě ráno vplížili do hotelu, na zbytek turné mne poznamenal stejně poctivý pád ze schodů.

Větami "Honza naprosto neskutečně chrápal," a "Šárka přišla ke snídani neskutečně pobitá," začíná v deníku popis druhého dne v Ho Či Minově Městě. Přestože jsme s Honzou spánku moc nedali, už jsme měli alespoň možnost zaregistrovat spoustu změn, které město - zejména centrum, kde jsme byli ubytováni - za čas naší nepřítomnosti vykázalo. Katka s Mílou se v něm mezitím zorientovali, naučili se přecházet silnici (tzn. vnořit se do řeky motorek a doufat, že ubohého chodce objedou) a objevili velký trh Ben Thanh; netrvalo dlouho a Katka oznámila, že utratila první "milión".

K večeru za námi přijeli jiní naši přátelé a současně filmoví aktéři - Thai a jeho žena Minh. Usadili jsme se v jedné pouliční restauraci, kde Thai objednal kromě výborné večeře i Bia Saigon, a začali si vyprávět o všem, co nás za ten rok a půl, co jsme se neviděli, potkalo. Katka s Mílou při té příležitosti Thaie poprosili, aby jim dal vietnamská jména (protože já už byla Sam a Honza Lam, tak aby nebyli pozadu); Thai se ani moc nerozmýšlel a najednou tu s námi seděli Viet a Nam. Závěr večera není třeba dále rozvádět: "Až do rána si nic nepamatuju," zapsal si Míla do deníku.

Spánku se nikomu příliš nedostalo ani třetí den. Brzy ráno nás totiž nemilosrdně probudil telefonem Muoi, že za třicet minut čeká s vozem před hotelem. "To je teror," prohlásila ještě v polospánku Katka. Ale i přes nevyspání a pořádnou kocovinu se nám vyplatilo přivstat si, protože jsme byli odvezeni na setkání "chrastavských dětí" k padesátému výročí jejich příjezdu do Československa. Po slavnostním říjnovém srazu v Hanoji, kde se jich sešlo přes čtyřicet, totiž uspořádali menší setkání zvlášť "chrastavští" žijící v Saigonu.

Společné foto s "chrastavskými dětmi"

A že bylo veselo! Ačkoli již téměř všichni naši hostitelé dosáhli důchodového věku, na léta strávená v dětském domově v Chrastavě u Liberce v padesátých letech pořád moc rádi vzpomínají. Po úvodních slavnostních proslovech v češtině a vietnamštině začali spontánně zpívat - repertoár obsahoval zejména písničky Jede, jede poštovský panáček, Šly panenky silnicí či Pec nám spadla. Potom jsme vytvořili společné foto a zasedli ke slavnostní hostině plné dobrot, při níž dokonce Míla rezignoval na svoji opatrnost s ledem v pivě.

Bohužel, odpoledne muselo přijít loučení, protože nás čekalo setkání s ředitelem Domu přátelství, ve kterém měla proběhnout první ze tří plánovaných vietnamských premiér filmu. Ve funkci sekretáře Klubu Praha dorazil i Thai - mimochodem s černými brýlemi na nose, které po celou dobu neodložil.

Ředitel Domu přátelství nás velice vlídně přijal, a ačkoli film neviděl, vedl dlouhý projev o tom, že jistě přispěje k všeobecnému přátelství mezi národy. Někdy v této době nejspíš začaly naše obavy, jak místní publikum přijme ve filmu úvodní slova o způsobu hry vietnamských fotbalistů. Nicméně když jsme si prohlédli sál a domluvili datum promítaní, byli jsme už skoro střízliví, a tak jsme se rozhodli jet pozdravit i honorárního konzula ČR, pana Chuyena.

Vzhledem k tomu, že českému honorárnímu konzulovi v Saigonu patří restaurace Hoa Vien s "plzeňským" minipivovarem, během čtyř pivních "žiraf", které zde v důsledku toho s Muoiem padly, jsme pomalu vystřízlivěli úplně. Večer nás pak při šlaftruňku na mně a Honzovi oblíbeném místě s bia hoi vyvedla z míry holčička, která prodávala květiny: Po vzoru Martina ve filmu jí Honza dal podmínku, že si růži koupí pouze v případě, když správně provede daný prstový hlavolam - jenomže holčička, narozdíl od té ve filmu, jej předvedla bez mrknutí oka.

 "Slzy Tvý mámy šedivý"

Hadí hostina

Příhodně na "Martina", tedy na svátek režiséra, jsme se dočkali saigonské a současně první vietnamské premiéry našeho filmu. Ještě před ní jsme však byli pozváni Muoiovými přáteli na neobyčejný oběd - hadí hostinu. Její menu vypadalo následovně: "Salát s hadím masem, vodka s hadí krví, vodka se žlučí, whisky s ledem, whisky bez ledu, polévka z kobry, koňak (bez ledu) a na závěr - něco jako koleno (dle Muoie ze zvířete velmi vzácného, něčeho mezi medvědem a tchořem)." Mužská část štábu se přitom snažila uvěřit vietnamskému úsloví "muž pije, žena pochválí," kterým se míní vysoká potence téměř po čemkoli, co ve Vietnamu vypijete. Když nás Muoi v půl třetí odpoledne vysvobodil před dalším koňakem, byli jsme Míla i já smířeni s tím, že naše úvodní proslovy na premiéře jsou ztraceny.

Navzdory určité indispozici tvůrců bylo však nakonec saigonské promítání filmu nejúspěšnější z celého turné. I když projekce začala s velkým zpožděním, za které opravdu nemohla ani kobra, ani koňak: Nejdříve se dlouho čekalo na příjezd několika členů Česko-vietnamské společnosti, kteří v ten den náhodou přicestovali do Saigonu. Následovalo několik projevů na téma česko(slovensko)-vietnamské spolupráce a přátelství. A konečně nesmělo chybět poděkování producenta za vstřícnost, které se nám v HCM dostalo, a mé poděkování všem, kteří na filmu spolupracovali.

Příprava premiéry

Mnozí z publika už film viděli na DVD, která jsme do Vietnamu poslali ještě předtím, než jsme si troufli doufat v uskutečnění vietnamského promítání za naší účasti. Přesto nejenže přišli, ale k našemu překvapení dokonce některé úsměvné výroky z filmu s jejich aktéry odříkávali. Ti, již film viděli poprvé, pak byli překvapení, když se dozvěděli, že film byl natočen za pouhé tři měsíce, a navíc tak mladými lidmi, jako jsme my. Také členové Česko-vietnamské společnosti se vyjádřili k filmu pochvalně. Naše obavy z pasáže o vietnamských fotbalistech tudíž byly zcela zbytečné.

Po zásluze jsme se tak společně s ostatními vrhli do víru popremiérové veselice. V salónku Klubu Praha, sídlícím v restauraci Hoa Vien, už byla připravená hostina, při níž v zápětí pivo teklo plným proudem. Starší generace "československých Vietnamců" nejdříve doprovázela oslavu oblíbenými českými lidovkami, ovšem jakmile se Mílovi s Thaiem podařilo naladit kytaru, přišli na řadu také Olympici, Žbirka či Schelinger. Obzvlášť song Slzy Tvý mámy šedivý zazněl během večera tolikrát, že nám v uších zněl ještě hodně dlouho potom, co jsme ze Saigonu odjeli...

smartinkova@klubhanoi.cz
Další články autora

Komentáře čtenářů

bez názvu

Hanula15.03.2007

Re: bez názvu

oThijJlsiBwrjdNKYbl22.11.2011

hahaha

J.I.16.03.2007

Zobrazit všechny komentáře | Přidat nový komentář

<< >>

 

Často kladené dotazy

Klub Hanoi nabízí doporučení a kontakty z oblasti nejčastějších dotazů na vietnamskou kulturu a komunitu v ČR.

Článek z rubriky "Zážitky z cest"

Zážitky z dobrodružných výprav po vietnamských městech, venkově, ale i často marného hledání kousku tropické přírody. Máte svoje vlastní dojmy z tohoto koutu Asie? Napište nám!