Hlavní stránka Klubu Hanoi
Hlavní stránka Klubu Hanoi
Hlavní stránka Klubu Hanoi
Mapa stránek  -  Fonty  -  RSS  
 
 

Aktuality a zajímavosti

Přízraky vietnamské krajiny

Klub HN
27.12.2005

V Náprstkově muzeu je v těchto dnech k vidění výstava amerického fotografa Craiga Barbera. Po mnohých výstavách fotografií cestovatelských, národopisných a jinak "povrchních" představuje vystavovaný soubor ojedinělou možnost nahlédnout na Vietnam ryze emotivním způsobem. C. Barber zatlačuje faktickou rovinu zobrazovaných námětů zcela do pozadí. Používá ojedinělou techniku, která v daném případě skutečně s autorským záměrem spolupracuje a pomáhá dosáhnout nevšedního dojmu. Myšlenky, které fotografovi procházely hlavou, může velmi dobře zprostředkovat následující doprovodný text k výstavě. Prolínají se v něm vzpomínky na válku a čerstvé zážitky z Vietnamu posledních let.

Temple of Literature

Opět ve Vietnamu: Přízraky krajiny - Craig J. Barber

Letadlo klesá skrz těžké deštivé mraky a otřásá se v silných turbulencích. Objevila se pode mnou země, která vypadá jako obrovská deka skládající se z rýžovišť a zeleninových záhonů. Šedivá obloha, šedivá runway, šedivý terminál. Za prudkého deště dosedáme na rozjezdovou dráhu. Prší. Samozřejmě. V mých vzpomínkách ve Vietnamu vždycky prší.

Toulám se městem. Ulice překypují životem, ruční vozíky jsou naplněny k prasknutí, ženy s kónickými slaměnými klobouky na hlavách nesou na ramennou vahadla s dvojitým nákladem, přecpaná tržiště na chodnících, květiny, čerstvé ovoce, teplé pečivo, troubení klaksonů, pomalu se šinoucí a kouřící nákladní vozy sovětské výroby, řidiči rikš, kteří se svými vozítky dostanou kamkoli, pár aut, hodně motorek a tisíce kol, které přemisťují šílené davy lidí. Kupodivu se nezdá, že by se někdo s někým srazil, ačkoli muži s pumpičkami na kolo a záplatami na duše očekávají katastrofu.

Když tak vzpomínám, je neuvěřitelné, že z nás vůbec někdo přežil. Pozemní miny a palba ostřelovačů, kulometné útoky ze zálohy a pasti, minometné útoky a nastražené výbušniny, červené bahno a neproniknutelné vlhké vedro. Vesnice Viet Congu: šest hodin jsme zatlačeni v rýžovištích, oni střílejí na nás, my střílíme na ně. Nemůžeme se hnout z místa, žádáme o letecký úder. Salvou ze zbraně Willy Peter vyznačuji cíl ve vzdálenosti 75 yardů od nás. Proud stříká tak blízko, že mám strach, aby je salva z mého W. P. nezasáhla. Bomby jsou shozeny. Kolem nás prší dlouhé horké zubaté úlomky střepin. Ležíme na zemi a půda pod našimi těly se chvěje. Trysky vypouštějí napalm. Ten hluk, teplo, pach! Na místě, kde stála vesnice je obrovská díra. Přijíždějí tanky, aby nás odtud vytáhly. Naskočili jsme na zadní část tanku, která je pokrytá tlustou vrstvou červeného prachu. Adrenalin nás drží! Tys jednoho dostal, já taky! Skórovali jsme jako kdyby se jednalo o fotbal. Bylo to neskutečné. Vymklo se nám to z ruky. Měl jsem pocit, že jsem nepřemožitelný. Na znamení výzvy jsem si na helmu namaloval terč. Bylo mi osmnáct.

Potřebuji se dostat z města, abych mohl fotografovat. V ulice je moc pohybujícího se davu na to, abych bezpečně rozložil své nádobíčko. Jdu do pagody Tran Quoc, kde je ve vzduchu cítit kadidlo. V Chrámu literatury navozuje atmosféru tradiční lidová hudba. Jako vždy moje pracovní metody a zvláštní černé krabičky přitahují značnou pozornost. A můj vzhled mi nedovoluje, aby splynul s prostředím. Měřím šest stop šedesát šest palců a skutečně tady vyčnívám. Vietnamci jsou drobní lidé a většina populace je poloviční než já nebo ještě drobnější. Jsem předmětem řady pečlivých zkoumání a ne všechna jsou zdvořilá. Lidé mne chytají za paže nebo zápěstí, jako kdyby mne měřili. Mladíci a kluci běží vedle mne nebo za mnou a porovnávají se mezi sebou, nebo vyskakují, aby se mi mohli podívat z očí do očí. Rád bych si toho nevšímal, ale jaksi to nejde. Vždycky se shromáždí dav. Když se pečlivě dívám, zjišťuji, že některé oči na mne nepohlížejí příliš vlídně. Starší lidé, lidé, kteří zažili válku.

Vojenské muzeum, které nechala postavit vietnamská vláda po roce 1975 na oslavu vítězství národa. Dívám se na vrak bombardéru B-52 a do útrob letecké bomby. Vietnamci dokázali prostřednictvím pastí s hroty, propadlišť a nastražených výbušnin přinutit jak Francii, tak Spojené státy, aby z jejich země odešli. Tolik jich zemřelo. Teď je Vietnam zemí plnou dětí. Padesát procent populace tohoto státu se narodilo po pádu Saigonu. Dnes jsem se dal v parku do řeči se třemi středoškolskými studenty. Ptali se mne na spoustu věcí, ptali se na hudbu a počítače. Jsou součástí generace, která chce jít kupředu a která se chce angažovat ve světě, včetně USA. Pro tyhle lidi je válka něco, o čem se učí v hodinách dějepisu.

Pokud si odmyslíte televizi, karaoke a motorky, pak to, co mne ve Vietnamu nejvíce ohromuje, je, jak málo se změnilo od roku 1967. Vypadá stejně, cítíte se v něm stejně, voní stejně. Někdy je až šokující, jak málo se změnilo. Když chodím po klikatých úzkých špinavých cestičkách a kolem bambusových lesíků, míjím slaměné chatrče a štěkající psy, vybavují se mi hluboko zakořeněné vzpomínky. Když jsem se toulal po malých vesničkách více než jednou jsem se cítil jako na stráži: byla to tíže nostalgie starých dnů a stativ, který jsem vnímal jako zbraň. Ale teď místo "Charlieho" (tj. vietnamský voják) hledám fotografické záběry. Ony okamžiky mne vyvádějí z rovnováhy, ale nesnažím se je zavrhovat. Pokouším se nic nezavrhovat, chci přijmou všechno, co se objeví. Napadlo mne, že když jsem se do Vietnamu po 28 letech vrátil a tak málo se toho tady změnilo, dalo by se to zhruba přirovnat k třídnímu setkání a ke zjištění, že staří přátelé se nezměnili – nikdo nemá vrásky, nikdo není rozvážný, nikdo nemá šedivé vlasy. Ale já jsem se změnil. Dokáži lépe pozorovat. Mám dychtivější oči a spěch mládí zmírnila touha vidět, zapojit se a umět přijímat. A nyní mám možnost to udělat. Tehdy jsem si samozřejmě nemohl dopřát onoho přepychu, abych si všímal věcí kolem sebe. Měli jsme na starost něco jiného.

Fisherman's Cabin

Jihočínské moře. Obloha je dnes plná mraků a teplota vzduchu prudce klesla. Je chladno a větrno. Jdu na pláž a dívám se na rozbouřené vlny se zuřivou pěnou. Turisté jsou někde jinde a dokonce i podomní obchodníci a žebráci se vyhýbají neproniknutelné šedé obloze a nespoutanému moři. S potěšením vnímám vlnobití a chlad, což se osvěžující úleva po dusivém horku. Když jsem odcházel z pláže, všiml jsem si plavčíkovy věže a nedaleké malé chatrče. Připomnělo mi to jednotku, která tábořila v nekonečných písečných dunách. Kdysi dávno byly hlídky nenáročné a přátelství se snadno navazovalo. Jak jsme se přesunuli směrem na sever, ze života se stalo šílenství. Válka nás svedla dohromady a my jsme se starali jeden o druhého způsobem, který jsem do té doby neznal. Záviseli jsme jeden na druhém, starali jsme jeden o druhého. Šílenství jsme vzdorovali dohromady. Tehdy jsme se s Vicem stali kámoši. Bydleli jsme ve stanu pro osm až deset mužů. Vickovi přidělili lehátko vedle mne. Okamžitě jsme si padli do oka a stali se z nás blízcí přátelé. Plánovali jsme si, co uděláme až skončí válka a dostaneme se zpět do Států. Mluvili jsme o tom, že budeme společně podnikat, že budeme chodit školy. Jeho maminka mi psala, moje maminka psala jemu.

Když jsme hlídali mosty, Vica zabili. Nikdy na tu noc nezapomenu. Nikdy. Asi dva týdny jsme ty mosty měli obsazené. Normálně jsme byli Vic a já na stejném místě, ale tehdy v noci mne postavili na stanoviště dole na silnici. Most obsadila jednotka severovietnamské armády. Všechno jsem slyšel v rádiu. Střelba, pak bunkr zasáhla raketa a explodoval kanystr s benzínem. Naléhavě volali o pomoc. Každý, kdo byl uvnitř, tam uváznul a uhořel. Zemřelo šest kluků. Uložili jsem jejich ostatky do nevelké plechovky od kávy. Do Vietnamu jsem přišel jako dítě. A Vietnam jsem opustil jako starý muž.

Kéž bych byl tehdy rozumnější. Kéž bych se tehdy dostal na jinou misi. Byli jsme ozbrojení a nebezpeční mladíci v cizí exotické zemi, byli jsme postaveni před cizí lidi a divné zvyky. Vyloženě z nudy jsme podnikali různé přestřelky, kde byly ruční granáty a pyrotechnika, šikanovali jsme nováčky, pivo a marjánka, marjánka a pivo. Byl jsem venkovské děcko ze státu New York. Uměl jsem lovit ryby a plavat, hrát baseball a hokej. Znal jsem procházky lesem, kde jasné sněhové vločky pokrývaly krajinu a kde se objevovaly stopy a kde příležitostně proběhla vysoká zvěř a lišky. Nevěděl jsem nic o tom, co se mělo stát, když začalo vraždění, kdy čistá potřeba přežít se stala převažujícím požadavkem – ranění vojáci námořní pěchoty a mrtví civilisté, zranění civilisté a mrtví příslušníci námořní pěchoty.

Američané, se kterými jsem se setkal, když jsem poprvé přijel do Hoi Anu mi vřele doporučili tlumočníka. Představili mne Haiovi. Hai je přátelský, vypadá spolehlivě a zajímá se o to, co dělám. Dohodli jsme se honoráři. Když jsme spolupracovali první den, bylo mi jasné, že Hai je ten typ člověka, se kterým se cítím dobře.

Každý den a každý výlet z Hoi Anu odhaluje stejně vzrušující krajinu. Pohybuji se mezi těsně vedle sebe namačkanými bambusovými domky, které lemují okraj laguny. Pěšinky procházejí spletitými bambusovými ohradami, skrz lesík prosvítají sluneční paprsky a odrážejí se na říční hladině. Jezírka, ve kterých se chovají krevety, se míchají s nízkými palmami, pasti na ryby vytvářejí v lagunách "V" , hliněné hráze to vše drží pohromadě. Dotírání zvědavců je menší než předtím, ale děti i nadále zůstávají evidentně všetečné. Hai má fantastickou schopnost odehnat děti v okamžiku fotografické expozice. Občas se najde divoká holka nebo kluk, kteří jeho rozkazy ignorují, což se dá ostatně očekávat, ale většina dětí spolupracuje.

Je nádherný den. Fantastické odpolední světlo, výborná předloha a ostrost. Fotografuji v malé rybářské osadě jménem An Hoi. Potkáváme se s mladíkem, který je zvědavý na podivného Američana a chce si zdokonalit svoji angličtinu. Stává se to často a může to člověka rozptylovat, ale tenhle mladík je přátelský a inteligentní a dnes rozptýlení vítám. Procházíme kukuřičným polem do domu jeho strýce, kam nás pozvali na čaj. Strýček je malíř a hudebník. Když zjistil, že se zajímám o hudbu, zahrál na kytaru několik písní. Manželka zpívá. Všechno to bylo velmi příjemné. Rozhovor se stočil k nevyhnutelnému. Byl jste ve Vietnamu před rokem 1975? Ano. Ve které oblasti? V Chu Lai a Danangu. Muž se na mne ohromeně podíval a pronesl: "Taky jsem bojoval v Chu Lai a Danangu." Zíráme jeden na druhého. Pak jsme se objímáme, smějeme se, chechtáme se. Máme štěstí, že jsme se vzájemně nezabili, že válka skončila a že jsme se setkali teď, při čaji a hudbě.

The Past Will Haunt Us Forever

Cam Ha – malá vesnička, kde si lidé vydělávají na živobytí výrobou cihel. Celé město je jíl, bláto a prach. Všechno je opálené: cihly, vypalovací pece, domy, nohy, paže, život. Město a okolí se pomalu propadá níž a níž, podle toho, jak se bere jíl, vypaluje se a prodává. Hovořím zde se vzdělaným mužem, který výborně ovládá angličtinu a touží otevřeně si popovídat o vztazích mezi Vietnamem a Spojenými státy. Většina toho, co říká, je přesvědčivé a založené na realitě každodenního života. Popisuje chaos, který existoval v letech 1975 až 1990. Diktaturu komunistů a pošetilost jejich politiky. Pád Sovětského svazu a zemí východní Evropy a jejich společné působení na vedení Vietnamu. Hovoří o potřebě americké pomoci při obnově válkou zničené země a ekonomiky. Nemohu se s tím mužem přít, souhlasím. Zásadnější otázky zůstávají. Proč jsme vůbec vstoupili do války s těmito lidmi? Proč jsme bombardovali tuto zemi, tuto kulturu? Nikdy se nevzpamatují z intenzity ničení, odlesnění, znesvěcení a toxického trávení, kterým trpěli. Čeho jsme chtěli dosáhnout? Čeho jsme dosáhli?

Kavárna Nguyen Hue – oblíbené místo. Mírný vánek a chránící stín, obchůdky na jedné straně a elegantní stará koloniální budova v havarijním stavu krášlící druhou stranu ulice. Na konci silnice je řeka. Život plyne a přes stránky mého časopisu tančí stíny. Párek, který vede tohle tiché místo, je mladý, srdečný, přátelský a velkorysý. Vždycky mne vítají lákavými úsměvy a hřejivými slovy. Ukázalo se, že Hai je velmi užitečný pomocník a dobrý společník. Přiznal se, jak moc ho baví tahle práce a prozkoumávání oblastí, po kterých jsme se spolu toulali. Prý se poprvé v životě zastavil, aby se "díval". Vyvinula se mezi námi skutečná náklonnost. To zintenzívnilo moje zdejší zkušenosti. Nevidím jen krásu této země, ale i krásu jejích obyvatel. Tak jako lidé kdekoli jinde, někteří jsou nevzdělaní a neomalení, někteří jsou mimořádně příjemní, inteligentní, báječní. Každý den něco odhalí, každé odhalení znamená pro moji duši hřejivé objetí, každé objetí účinkuje jako balzám.

Většina Američanů neví o Vietnamu skoro nic s výjimkou bombardérů B-52, napalmu, vesnice My Lai a drog. Chci, aby moje práce otevřela novou kapitolu informací generaci "Waltera Cronkite". Vietnam tvoří souhrn krásy a obtíží, houževnatosti a odhodlání. Je to specifická říše. Doufám, že obrázky, které jsem pořídil, jsou hodny onoho místa, že vyjadřují jedinečnou krásu a mé city k ní.

Laskavost a přátelství, kterého se mi dostalo, jsou mi útěchou. Mé srdce se léčí a já jsem vyrovnanější než kdykoli dříve, možná jako nikdy. Nastal čas, abychom vše překonali, nejen my, váleční veteráni, ale my všichni. Nastala doba, ve které budeme poznávat tuto kulturu, tuto zemi, její lidi. Přízraky vietnamské krajiny pronásledují Ameriku dodnes. Je čas, abychom poslali naše přízraky na odpočinek.

Vietnam na mne hluboce působí. Vietnam mne uchvacuje. Pronásledují mne mrtví, pláči nad těmi, které jsem viděl umírat, pláči nad těmi, jejichž smrt jsem způsobil já. Bolest zůstane navždy. Někdy mám strach. Někdy mám vztek. Někdy jen prostě sedím a tečou mi slzy. To, že jsem do této země přijel, byla jedna z nejprozíravějších věcí, kterou jsem kdy udělal. Předtím zde byla jen smrt a umírání, zabít nebo být zabit. Bylo to naprosté šílenství. Nyní je čas se učit, odpouštět, pečovat… a vnímat.

As Good As It Gets

Výstava v Náprstkově muzeu potrvá do 19.2.2006. Text i fotografie jsou zveřejněy s laskavým svolením autora. Další informace a náhledy prací můžete najít na www.craigbarber.com.
Úvod, krácení textu a redakční úpravy M. Pech.

klubhanoi@klubhanoi.cz
Další články autora

Komentáře čtenářů

skoda

LG17.02.2006

Zobrazit všechny komentáře | Přidat nový komentář

<< >>

Inzerce

Společnost QUAENTAS s.r.o., pobočka obchodníka s cennými papíry společnosti Goldenburg Group Ltd., hledá pracovníka Zákaznického centra hovořícího vietnamsky.

 

Často kladené dotazy

Klub Hanoi nabízí doporučení a kontakty z oblasti nejčastějších dotazů na vietnamskou kulturu a komunitu v ČR.

Článek z rubriky "Aktuality a zajímavosti"

Zpravodajství a mnoho zajímavých článků o svátečním i všedním životě ve Vietnamu nebo ve vietnamské komunitě u nás.