Hlavní stránka Klubu Hanoi
Hlavní stránka Klubu Hanoi
Hlavní stránka Klubu Hanoi
Mapa stránek  -  Fonty  -  RSS  
 
 

Vietnamci v ČR

Historie imigrace z Vietnamu do českých zemí

Stanislav Brouček
31.05.2005

Historie vietnamské imigrace má důležité místo v pochopení současné existence Vietnamců v českých zemích. Relativně dobré zkušenosti s životem v Československu před rokem 1989 sehrávají zásadní roli při volbě ČR jako cílové země imigrantů. Znalost reálií je dále významnou výhodou při adaptaci komunit v českém lokálním prostředí.

Historie vietnamské imigrace do Československa není dosud uspokojivě zmapována. Tato práce se ji snaží postihnout zejména na základě pramenů Státního ústředního archivu v Praze.

První kontakty v padesátých letech (chrastavské děti)
Smlouva s VDR roku 1973
Podmínky vietnamských pracovníků v ČSSR
Studenti a učni
Ekonomická migrace po roce 1989

Do roku 1989 můžeme v imigraci najít ústřední motiv, jímž byla československá pomoc vietnamské společnosti postižené válečnými událostmi. Do jaké míry tato pomoc zůstala u vstupních deklarací (což tehdy znamenalo umožnit vzdělání, pracovní školení a praxi Vietnamcům v různých oborech) a do jaké míry se deklarovaná pomoc proměňovala v ekonomické výhody přijímací země (Československa) v tom smyslu, že Vietnamci byli poměrně lacinou a později pro některé obory i nezbytnou pracovní silou, ponecháme zatím stranou.
Od počátku 90. let pak dochází k proměně ve standardní ekonomickou imigraci.

První kontakty v padesátých letech (chrastavské děti)

Imigrace z Vietnamu na území dnešní ČR přicházela v několika vlnách od roku 1956. V tomto roce po mezistátní dohodě přišlo několik jednotlivců a zejména sto dětí postižených válkou. Česká strana umístila děti v Chrastavě, kde zůstaly pohromadě. Jejich adaptace na české prostředí se částečně zpomalovala tím, že děti žily ve svém vietnamském kolektivu. Dalším zpomalením při výuce češtiny byla přítomnost trojice vietnamských učitelů. Mnozí z mladých Vietnamců zůstali v tehdejším Československu na další studia. Někteří pak zvolili tuto zemi za svůj nový domov a založili rodiny. V dalších letech pak následují malé skupinky studentů. Objevují se mezi nimi i méně "praktické" obory jako jsou loutkoherci apod.
V roce 1967 doplnilo stávající skupinu učňů, studentů a stážistů dalších 2100 Vietnamců, většinou dělníků.

Smlouva s VDR roku 1973

Zásadním mezníkem ve vývoji migrace vietnamské populace do Československa je rok 1973. Co se v tomto roce odehrálo? Vládní delegace Vietnamské demokratické republiky navštívila Československo v lednu 1973, aby projednala příchod nových deseti až dvanácti tisíc vietnamských občanů k získání profesních zkušeností. Vietnamský požadavek domácí stranu zaskočil a byl chápán jako mimořádně veliký. Československá strana viděla, že takové žádosti nebude moci okamžitě vyhovět. Vietnamská delegace kvůli podobným požadavkům již navštívila Polskou lidovou republiku a z Československa pak odjela do SSSR jednat o stejných tématech.

Vietnamská vláda pokládala přípravu kvalifikovaných dělníků hlavních profesí za jednu z klíčových otázek obnovy a rozvoje ekonomiky země. Několikrát opakovala, že nemá za daných podmínek možnost připravit tyto kádry na svém území. Vyslovila naléhavou prosbu, aby vzhledem ke klimatu v zimě u nás a na Sibiři, kudy bude skupina vlakem projíždět, mohla prvá skupina vietnamských občanů k nám přijet nejpozději v říjnu nebo začátkem listopadu 1973.

Analýzou požadavků vyvstal záhy velmi vážný problém se zabezpečením budov a učeben pro jazykovou výuku vietnamských občanů. Jestliže mělo ještě v roce 1973 přijet 1000 – 1200 Vietnamců a v dalších letech každoročně ve třech turnusech 3 – 4 tisíce, bylo by třeba během několika měsíců získat objekty s kapacitou asi 1200 ubytovacích míst a 80 učeben. Z toho by mělo být asi 700 až 800 míst v českých zemích, 300 až 400 míst na Slovensku.

Smlouvy uzavírané postupně v roce 1973, 1974, 1979 a 1980 umožnily příjezd velkého množství dělníků, učňů, studentů a stážistů. Pobyt byl sjednán učňům na sedm let, stážistům na čtyři roky s možností prodloužení. Jejich počet byl nejvyšší v letech 1980-1983, přibližně 30 000 osob. Pak došlo po mezivládní dohodě k postupnému snižování. V roce 1985 to bylo už 19 350 osob, z toho byla naprostá většina mužů (14 973). Vietnamci byli umístěni po celém území České republiky, nejvíce v Praze (kolem 4000 osob). Do konce osmdesátých let se tento počet postupně snižoval až o jednu třetinu v době ukončení platnosti mezistátní smlouvy v roce 1990.

Až do r. 1980 je patrná živelnost ve výběru kandidátů do učení i studia, někteří účastníci této migrace označují dané období jako chaos v organizaci.

V první polovině 80. let dosahuje migrace nejlepší organizace. Dochází ke snaze vybírat učně a stážisty podle potřeby provincií a jednotlivých resortů a jejich podniků. Také jazyková příprava migrantů již ve Vietnamu a pak v ČSSR je relativně nejkvalitnější za celé sledované období.

Ve druhé polovině 80. let dochází z obou zúčastněných stran (vietnamské a československé) k vlastnímu jednostrannému využívaní situace. Československo stále více využívá Vietnamce v neatraktivních oborech, na pásové výrobě ve fabrikách, při pomocných pracích a při "záchraně" plnění plánu. Na vietnamské straně se objevuje možnost migrace za úplatu. Vietnamci využívají výdělku k posílání zboží do Vietnamu. Do ČSSR se dostávají i kriminální živly, lidé z prostředí, kde byly normální úplatky, děti funkcionářů atd. Snaha naučit se řemeslu či zdokonalit se v pracovní činnosti ustupuje vidině rychlejšího a snadnějšího výdělku.

Podmínky vietnamských pracovníků v ČSSR

Z mezistátních smluv VSR a ČSSR v sedmdesátých a osmdesátých letech vyplývaly nároky pro každého vietnamského imigranta. Vietnamský občan po příjezdu do Československa dostal zimní oblečení v hodnotě 2400 Kčs a zálohu na mzdu 900 Kčs splatnou do jednoho roku. Dělníci odjeli z pražského letiště přímo do ubytoven závodů, učňové do jednoho ze dvou středisek jazykové přípravy. Dělník absolvoval lekce češtiny po dobu tří měsíců. Docházel na lékařské prohlídky, školení a postupně se seznamoval s pracovním prostředím.

Okamžikem nástupu do zaměstnání přebíral jeho zaměstnavatel na sebe další závazky. Továrny poskytovaly ubytování za finanční náhradu, maximálně však 50 Kčs za měsíc, dále celotýdenní stravování včetně víkendů. Podle předpisu každá ubytovna musela být vybavena zároveň kuchyňkou pro případ špatné adaptace Vietnamců na české závodní stravování.

Mzda dělníka se řídila podle dohod a činila v prvních třech měsících minimálně 1000 Kčs. Dovolená se každému vietnamskému dělníkovi vypočítávala tak, jako kdyby pracoval od osmnácti let (i když většinou v tomto věku vstupovali v Československu teprve do učení). Chtěl-li ji prožít ve Vietnamu, bylo to možné až po dvouleté práci v Československu a možnost platila pouze pro ženaté. V tom případě československá strana hradila zpáteční cestu z Hanoje. Československý závod k tomu poskytoval dva měsíce neplaceného volna.

Po ukončení čtyřletého pobytu si každý Vietnamec mohl bezcelně dovézt do své země zboží v hodnotě 50 % svého celkového čistého výdělku. Podnik byl povinen obstarat bednu, do níž si Vietnamec zboží s vynalézavou úsporností vložil. Podnik také kryl náklady na převoz do Vietnamu. V reakci na šikovnost některých Vietnamců bylo posléze vydáno zpřísnění celních předpisů. Omezení platila na počty jízdních kol, mopedů, motocyklů a šicích strojů.

Když se suma vynaložená československou stranou na pracovní pobyt jednoho Vietnamce násobila jejich počty, byly to na první pohled velké částky. V osmdesátých letech se o těchto částkách mluvilo ve veřejnosti. Diskuse o výhodách a ztrátách pro Československo tehdy musely a musí i dnes dojít k hlavnímu závěru, že mnohé československé závody plnily výrobní plány za vydatné pomoci vietnamských dělníků a některé by se dokonce bez Vietnamců ani neobešly.

Vědomí o jistém zneužívání Vietnamců prostřednictvím internacionální pomoci Československa Vietnamu u některých Vietnamců přetrvává. Mohlo by se zdát, že tato skutečnost nemá podstatný vliv na současnou adaptaci Vietnamců v ČR. Avšak téma postavení vietnamských pracujících v bývalé ČSSR je součástí kontinuálního vědomí této imigrační skupiny. Ačkoli jsou Vietnamci v mnoha ohledech vybaveni odlišnými reakcemi na cizí prostředí (než středoevropská etnika), platí pro ně, stejně jako pro jiná společenství, že pro vědomí o své skupinové existenci hledají delší historický prostor a v něm argumentaci pro svůj současný význam a společenskou váhu.

Studenti a učni

Učni procházeli nejprve intenzivní jazykovou přípravou tři měsíce ve společných střediscích a další tři měsíce již v podnicích, kde se měli učit. Tříleté učební plány učilišť bylo nutno v přípravě vietnamských dělníků zachovat při složitých a náročných profesích, zatímco jinde je bylo možno zkrátit, popřípadě položit větší důraz na praktický výcvik.

Pravidla pro studijní pobyty a chování studentů určovala vietnamská ambasáda. Student, který absolvoval v Československu vysokou školu s červeným diplomem, zde mohl pobývat ještě minimálně šest měsíců po promoci a ambasáda mu pomohla k pracovnímu pobytu. Pravidlo o možnosti zůstat po studiu v Československu bylo pro studenty obrovskou motivací ke studijním výkonům. Vidina výdělku peněz a možnost letecké zásilky se zbožím (moped, kolo, šicí stroj apod.) je "hnala" do studia. Na studijní výsledky vysokoškoláků i učňů působila nepochybně také druhá zásada: Student nebo učeň bez dobrých výsledků ve studiu byl pod stálou hrozbou odchodu zpět do Vietnamu.

Dalším příkazem ambasády bylo, že Vietnamci nesměli chodit sami ven. Zásada platila do roku 1980. Vietnamci se mohli pohybovat nejméně v trojicích (severokorejští studenti prý měli povinnost chodit na veřejnost v desetičlenném kolektivu).

Systém zákazů ambasáda uplatňovala přes vedoucí skupin. Vietnamec se nesměl stýkat s Vietnamkou. Došlo-li na koleji nebo na ubytovně k návštěvě osoby opačného pohlaví, musely být otevřené dveře, nebo se vyžadovala přítomnost třetí osoby. Po roce 1982 zákaz obsahoval zmírnění v tom smyslu, že Vietnamka mohla chodit s Vietnamcem, ale nesměla otěhotnět. Otěhotnění znamenalo okamžitý návrat do Vietnamu. Vietnamští studenti – muži nesměli nosit dlouhé vlasy, texasky, džínové košile nebo jiné západní oblečení. Na konci každého školního roku probíhalo týdenní soustředění s politickým školením.

Ekonomická migrace po roce 1989

Mezi Vietnamci, kteří se podíleli na organizaci vietnamské migrace v bývalé ČSSR, se traduje, že vláda v roce 1990 uvolnila 14 milionů dolarů pro Vietnamce, kteří měli kontrakty na pracovní pobyty v zemi a kterým závody z důvodů rušení či jiných důvodů ekonomické transformace nemohly dále poskytnout zaměstnání. Tlak na návrat do Vietnamu byl ale podle samotných migrantů nedůsledný. Dřívější pobyt v ČSSR tak umožňoval zůstat zde nebo jinde v Evropě.

Nabízelo se několik variant, jak se vyhnout návratu do VSR. Nejvíce využívanou možností byla emigrace do sousedních zemí, zvláště do Německa a dále založení s.r.o. společně s občany České (Československé) republiky. Následně pak byla možnost získat živnostenské oprávnění a dlouhodobý pobyt resp. později trvalý pobyt.

Po roce 1989 se k Vietnamcům "starousedlické" populace přidávají následné imigrační proudy:

  1. z Vietnamu na základě možnosti scelování rodin,
  2. příchodem z Německa, většinou po r. 1993‚ kdy Německo ukončilo s Vietnamci, kteří měli pracovní smlouvy z doby NDR, pracovní pobyty a nutilo je po finančním vyrovnání k reemigraci,
  3. příchodem Vietnamců z dalších zemí: především ze Slovenska, dále z Polska a Maďarska,
  4. nelegální migrace z Vietnamu putovala přes Rusko, kde jednotlivci a malé skupiny pobyli v Moskvě až tři měsíce při čekání na další cestu do Maďarska. Po příchodu do Budapešti následoval většinou několikatýdenní pobyt jako příprava na překonání hranic slovensko-maďarských a česko-slovenských prostřednictvím kamionů.

Do České republiky odešli a odcházejí v naprosté většině Vietové (Kinh). Imigranti pocházejí především z venkova a větších měst bývalého severního Vietnamu, nejvíce z chudších provincií Nghe An a Ha Tinh, dále Hung Yen, Hai Duong a pak delty Rudé řeky.

V nové zemi vidí možnost zlepšení své ekonomické situace. Přicházeli a přicházejí sem za vidinou lepšího výdělku, než jaký měli ve Vietnamu. Nemigrují ve jménu touhy po změně kulturního prostředí, poznání čehokoli nového. Přicházejí nasadit a obětovat přítomnost svého života za materiální zisk v blízké budoucnosti. Smysl svých ekonomických aktivit formulují Vietnamci žijící v ČR do tří zásad: uživit na dobré úrovni rodinu, finančně zabezpečit děti a postarat se o rodiče, kteří jsou ve Vietnamu.

Výraznou složkou každodenního života Vietnamců v ČR je stav provizoria v oblasti bydlení, volného času atd. Přestože přibývá těch, kteří se rozhodli pro trvalou existenci v ČR, fenomén provizoria výrazně poznamenává jejich chování ve všech oblastech života. Jen malá část si uvědomuje šance postupnou adaptací vystoupit z marginálního prostředí do běžného života majority. "Obývají" velkoobchodní nebo maloobchodní tržnice, kde možnosti integrace jsou minimální.

Naprostá většina současných vůdčích osobností vietnamských komunit má zkušenosti se životem v ČR před rokem 1989. Kolem těchto osob se zkušenostmi s českou realitou delší než deset let "se točí" chod lokálních komunit. Záleží na osobnostní výbavě každého z nich, jak s těmito "výhodami" dokáže naložit. Je to škála aktivit od organizování různých výroben přes podnikání v souvislosti s dovozem a prodejem asijského zboží (to především) až po jakési nadstavbové podnikání, kam patří i bezpracné vymáhání procent z podnikání jiných osob, spekulace s pozemky, organizace podloudné imigrace a podobně.

Vytváří se vlastní soběstačný servis uvnitř vietnamského společenství, který se specializuje na zprostředkování styku ostatních Vietnamců s majoritou. Součástí tohoto servisu jsou především sbory tlumočníků vietnamského jazyka (oficiální soudní tlumočníci i samozvaní tlumočníci). Spolupracují buď s orgány ČR, jako je prokuratura nebo policie, zdravotnická zařízení apod. a vykonávají servis např. pro české advokátní kanceláře, a nebo pracují přímo pro Vietnamce, kteří služby vyžadují. Zároveň vzniká služba pro výměnu informací všeho druhu mezi Vietnamci a majoritou.

Důraz na osobní soběstačnost, s níž Vietnamci přicházeli na území dnešní ČR, se projevuje při vypočítávání oblastí, v nichž by chtěli zlepšit své vztahy s majoritní společností. Své potřeby a tužby totiž v naprosté většině orientují na žádosti o likvidaci byrokratických překážek, které jim zákony ČR staví do cesty v jejich podnikání. Znamená to, že tyto předpisy a pravidla v jejich výkladu slouží mj. k maření výkonů osobní soběstačnosti každého Vietnamce v ČR.


PhDr. Stanislav Brouček, CSc. je pracovníkem Etnologického ústavu Akademie věd České republiky. V letech 1990 - 1998 byl jeho ředitelem.
Článek je zkrácenou verzí první kapitoly studie Aktuální problémy adaptace vietnamského etnika v ČR, kterou naleznete na cizinci.mpsv.cz. Zkrácenou verzi sestavil Mirek Pech s laskavým svolením autora.

sbroucek@klubhanoi.cz
Další články autora

Související stránky:

Chrastavské děti (11.07.2006)

Komentáře čtenářů

pochvala

vietnamka01.06.2005

Re: pochvala

Josef02.06.2005

Re: Re: pochvala

Vietnamka03.06.2005

Re: pochvala

pebTJtUswP26.07.2011

Re: Re: Re: pochvala

QIwddfZseOeRyTcuRsN22.11.2011

cCxlnMyt0X

EluNvQYhiA08.09.2013

yTdZXFyb4yD

1QvQXqE253CP09.09.2013

Výborně

Janout02.06.2005

nos

kos02.06.2005

bez názvu

Mr.Rosa15.12.2009

Re: bez názvu

vHkxpJRLSXhV09.09.2013

Zobrazit všechny komentáře | Přidat nový komentář

<< >>

 

Často kladené dotazy

Klub Hanoi nabízí doporučení a kontakty z oblasti nejčastějších dotazů na vietnamskou kulturu a komunitu v ČR.

Článek z rubriky "Vietnamci v ČR"

Informace ze světa Vietnamců v České republice. Kultura, novinky, rozhovory, studie.

Související stránky

Chrastavské děti