Hlavní stránka Klubu Hanoi
Hlavní stránka Klubu Hanoi
Hlavní stránka Klubu Hanoi
Mapa stránek  -  Fonty  -  RSS  
 
 

Vietnam

Počátky vietnamské žurnalistiky, zrod moderní vietnamské literatury

Eva Pechová
25.10.2004

Před příchodem Evropanů se ve Vietnamu používalo výlučně znakové písmo: čínské písmo (chữ Hán) a tzv. jižní znaky (chữ Nôm). Latinizované písmo (chữ quốc ngữ) vzniklo v polovině sedmnáctého století pro potřeby evropských mnichů.

Po celá další dvě století chữ quốc ngữ zůstává písmem cizinců a neprosadí se mimo řady Vietnamců obrácených na katolickou víru. V souvislosti s francouzskou okupací Indočíny však latinizované písmo postupně získalo na důležitosti; nejdříve v řadách úředníků, kteří spolupracovali s francouzskou koloniální administrativou, a později i mezi vietnamskými intelektuály. To, že se chữ quốc ngữ rozšířilo i mezi běžný lid, je mimo jiné způsobeno vlivem tisku, který Francouzi ovládli a kategoricky v něm nastavili latinizovanou podobu jazyka jako jednoznačnou normu.

V době, kdy vychází první vietnamské noviny Gia Đinh Báo (1865), je vietnamština psaná latinizovaným jazykem velmi nedbalá, "nevysoká", a stává se proto nezřídka terčem posměchu. Za stylistické uhlazení a zpopularizování vděčí spisovateli Trương Vĩnh Ký (1837 – 1898), který jako jeden z mála Vietnamců používal v počátcích vietnamského tisku chữ quốc ngữ a přitom se mu povedlo výrazně zvýšit laťku úrovně jazyka používaného v novinách. V Gia Đinh Báo, kde působil, zavedl pro čtenáře dokonce praktické kurzy psaní v latince.

V jižní části Vietnamu začali intelektuálové a spisovatelé latinizovanou vietnamštinu používat o mnoho let dříve než v severním Vietnamu; už v roce 1862 používají novináři na jihu tiskařský stroj a teprve o třicet let později vycházejí na severu země první noviny Đại Nam Đồng Văn Báo psané z menší části v latince a většina článků stále zůstává ve znacích. Teprve v roce 1905 se v severním Vietnamu objevují noviny psané napůl v čínštině a napůl v latinizované vietnamštině.

V nejranějším období používala Francie vietnamský tisk hlavně k prokoloniální propagandě a k šíření evropské kultury. S postupem času, čím více vietnamských intelektuálů přispívalo do tisku, tím více se začala projevovat opačná tendence ve vietnamských novinách, které hlavně od konce první světové války začínají být silnou zbraní obrácenou proti svému stvořiteli a chlebodárci – francouzské koloniální správě. Stejně tak chữ quốc ngữ, díky mnohem jednodušší výuce než znaková podoba vietnamštiny, dobře posloužilo vietnamským nacionalistům a komunistům v šíření protifrancouzských nálad.

Kromě svého politického náboje však vietnamský tisk obohacuje přibližně od roku 1915, kdy překonává počáteční technické problémy a začíná se tématicky rozrůzňovat, i pole kulturní a vědecké. V novinách vznikají kulturní rubriky, které otiskují příspěvky známých spisovatelů, literární a divadelní kritiky, programy divadel a průvodce po kulturních akcích. Díky francouzským přispěvovatelům vznikají rubriky nebo celé časopisy zaměřené na etnografické a folklorní výzkumy a na historické studie o Vietnamu.

Do roku 1913 vychází ve Vietnamu pouze 6 deníků – 5 na jihu a pouze jedny v Hanoji. V letech 1913 – 1932 se počet časopisů a novin ve Vietnamu zvyšuje na zázračných 97 a do roku 1945 dosáhne dokonce počtu 432.

Úspěšným časopisem se stalo Đông Dương Tạp Chí - Indočínské revue, redigované Nguyễn Văn Vìnhem (první vydání v roce 1913) a časopis Nam Phong - Jižní vítr (1917), který byl redigován Phạm Quỳnhem. Přestože druhý časopis obsahoval mnoho textů napsaných v zájmu koloniální správy, na dvacet let silně ovlivnil hanojský kulturní život svými vynikajícími populárními články o literatuře, historii, náboženství, lingvistice a překlady cizojazyčné literatury. Básník Tản Đà publikující v časopise až do své smrti v roce 1939 se stal spojujícím článkem mezi generací s klasickým vzděláním a mladými pokrokovými spisovateli ovlivněnými francouzskou kulturou.

Do doby vzniku těchto dvou významných časopisů hovoříme o období studia latinizovaného písma, od roku 1913, kdy významný intelektuál Nguyễn Văn Vinh představuje své první články, mluvíme o fázi snahy o tvoření literatury pomocí tohoto písma. Tento mezník je považován za moment zrození opravdové moderní vietnamské literatury, které je ve Vietnamu neoddělitelně spjato se vznikem nového písma a s počátkem tisku. Moderní literatura tedy ve Vietnamu nevznikala postupně, plynule, ale rodila se naopak "z ničeho", bez tradice, podpory a bez připravených čtenářů. Náměty, motivy a zvyklosti do té doby existující byly na novou literaturu neaplikovatelné; jazyk psaný neznakovým písmem musel postupně vytvořit nový literární vkus. Nová literatura oproštěná od čínských prosodických i tématických pravidel podkopala základy tradičního vkusu i chápání umění. Právě tisk byl nositelem moderních literárních prostředků a nové vznikající tradice. Byl prostředníkem mezi začínajícími autory a začínajícími čtenáři, neboť první se učili psát a ti druzí se snažili číst.

V roce 1925 vychází první vietnamský román v latince Tố Tâm (jméno hlavní hrdinky knihy) od spisovatele Hòang Ngọc Phách a stává se velkou událostí. Literární kvalita tohoto romantismem ovlivněného románu je sporná, avšak dopad tohoto obyčejného, ale nešťastného příběhu (hrdinka umírá na poslední stránce knihy), je velký – hlavním tématem budoucích románů se stává život všedních dnů.

O pět let později, po stávkách studentů a povstáních na venkově, zakládá hanojská inteligence Literární skupinu vlastní síla (Tự lực văn đoàn), která navždy poznamenala literární i žurnalistický vkus země zjednodušením vyjadřování. Nejvýznamnější osobnosti této skupiny byly současně členy hnutí Nová poezie (Thơ mới) vedeného básníkem Thế Lữu a ovlivněného Charlesem Baudelairem a Stéphanem Mallarmé. Odklon od používání znakového písma a vzrůst obliby písma latinizovaného přinesl oproštění poezie od tradičních ideografických her a využití především zvukové stránky tónového jazyka. Všechny novinky v tehdejší literatuře šly ruku v ruce s kritikou všeho starého a to nejen v literárním vkusu, ale i ve společnosti, v rodině. Hanojané se začali vysmívat venkovanům, jejich zvykům, pověrám, předsudkům. Zpodobněním tohoto nového trendu se stala dvojice kreslených postaviček Lý Toét a Xã Xệ oživená básníkem Tú Mỡ, členem Literární skupiny vlastní síla, v satirických listech Mravy (Phong Hoá) a Dnešek (Ngày Nay) a na divadelním jevišti. Tyto velmi úspěšné karikatury se navzájem lišily vzhledem (Lý Toét byl hubený, vyschlý, vlasatý a fousatý naopak Xã Xệ byl tlustý s pouze jediným vlasem na hlavě), ale měly podobnou povahu. Oba chlapíci byli konzervativní strýcové, kteří spolu vedli nesmyslné rozhovory o věcech vážných i malicherných a neustále kroutili hlavou nad stavem světa a překotným vývojem moderní společnosti. Reprezentovali prosté naivní venkovany, kteří přijíždějí do města a diví se technickému pokroku a zvykům podivných Evropanů (Co mají za neobyčejné sliny, když s nimi mohou zalepovat obálky?). Hanoj byla v té době místem udávajícím tón, diktujícím módu, vkus, životní styl.

Mezi autory, kteří na počátku 20. století přispívali do vietnamského tisku a významně mu tak zvyšovali prestiž a čtenářskou přízeň, patří např. Phan Kế Bính, Nguyễn Bá Học nebo Nguyễn Đỗ Mục. Další autoři měnící tvář vietnamských novin patřili většinou k výše zmíněné literární skupině Tự Lực Văn Đoàn, jejíž týdeník Phong Hóa si brzy vydobyl své místo na vietnamském trhu.

Ve druhé polovině 30. let francouzská správa pociťuje vzrůstající ohrožení svého postavení. Revoluční myšlenky importované z Francie začaly podkopávat koloniální systém a skupiny, které je šířily, byly čím dál militantnější. Propagátorem bojovné nálady mezi obyvatelstvem se stal právě tisk. Hanojští žurnalisté byli neustále kontrolováni, přesto se jim dařilo mást policii častými změnami redakcí a užívaných pseudonymů. Zakázaných časopisů bylo v té době více než těch legálních, francouzská tajná policie Sûreté a její vietnamští pomocníci zasáhli proti třiceti tisícům "neposlušných" šiřitelů protifrancouzských myšlenek. Mezi nejznámější a nejbojovnější tiskoviny patřil Kačer – Vịt Đực, jakási regionální verze francouzského satirického a kritického časopisu Canard Enchainé. Časopis založil Nguyễn Văn Thái a redakce sídlila v ulici Juliena Blanca (současná ulice Phủ Doãn). Tento týdeník vycházel vždy ve čtvrtek a jeho náklad se pohyboval okolo 4 500 výtisků v roce 1938 a kolem 7 000 v roce 1939. Časopis byl proslulý svými jedovatými karikaturami, které zachycovaly absurdní volby, francouzské úředníky, vietnamské přisluhovače, ale i mezinárodní události, nástup fašismu v Evropě, mnichovské události…

Období, o kterém v tomto článku hovoříme, je přerušeno druhou světovou válkou a příchodem Japonců. Po roce 1945 sehrála silná pozice latinizovaného vietnamského tisku zásadní úlohu v národním a politickém uvědomění Vietnamců, které s sebou přineslo intenzitu a spontánnost protifrancouzského odboje. Latinka se prosadila v obou částech země i po jejím rozdělení a zásadní měrou přispěla k téměř stoprocentní alfabetizaci populace v nebývale krátké době.

epechova@klubhanoi.cz
Další články autora

Komentáře čtenářů

Nové souvislosti

Janout01.11.2004

Zobrazit všechny komentáře | Přidat nový komentář

<< >>

 

Často kladené dotazy

Klub Hanoi nabízí doporučení a kontakty z oblasti nejčastějších dotazů na vietnamskou kulturu a komunitu v ČR.

Článek z rubriky "Vietnam"

Základní stručné informace o Vietnamu. Najdete zde shrnutí vietnamské historie, literatury, kinematografie, hudby atd.