Hlavní stránka Klubu Hanoi
Hlavní stránka Klubu Hanoi
Hlavní stránka Klubu Hanoi
Mapa stránek  -  Fonty  -  RSS  
 
 

Zážitky z cest

Mezi vietnamskými Hmongy (dokončení)

P.K.
01.10.2004

Potrvá ještě víc než hodinu, než bude večeře připravena. Sedím v podřepu a dál sleduji Sienga, jak se v umyvadle prohrabává husími vnitřnostmi. Je to můj poslední večer tady. Přijde si popovídat i místní stranický kádr, sympatický chlapík. Hostina nebude bohatá, ale už to, že máme k povinné rýži maso, je tak trochu svátek. Dokonce se kdesi podařilo sehnat láhev domácí kořalky. A dojde i na pochoutku, oblíbenou ve Vietnamu obecně: tiet canh (čti kaň), sedlou krev s rozdrcenou chrupavkou.

Sieng i ostatní obyvatelé jeho vesnice jsou prý křesťané. Thajští spoluvěrci jim nedávno postavili přímo nad vesnicí malý dřevěný kostelík, jehož stěny ještě voní po borovici. Asi to byla pořádná dřina, protože tady v okolí v horách už neroste skoro žádný strom. Borovici nenajde nikdo široko daleko. Svahy všude okolo jsou holé. Hmongové mají pověst žďárných rolníků, kteří vypalují rozsáhlé porosty proto, aby zde mohli pěstovat své tradiční plodiny. Po několika úrodných letech se však vypálená půda stane nepoužitelnou a lidé se musí stěhovat. Teď už se ovšem není stěhovat kam: Vietnam je přelidněná země, a tak i Hmongové zůstávají při usedlém životě. Na svazích pěstují hlavně rýži, méně kukuřici a tyto dvě plodiny tvoří větší část prostého jídelníčku. Jejich pověst pěstitelů opiového máku už ve Vietnamu odpovídá pravdě jen v malé míře – tam, kde jsem nyní já, už vůbec. Sem tam nějaký banánovník. Chovají drůbež, prasata, některé rodiny mají jednoho, nanejvýš dva koně. Domy si Hmongové na rozdíl od některých jiných menšin stavějí přímo na zemi, ne tedy na kůlech. Dřevo na ně musí shánět v čím dál odlehlejších oblastech: na hřebenech hor vysoko nad vesnicí jsem potkal jedince, kteří táhli jedno prkno či delší špalek možná i přes deset kilometrů. Kolikrát asi potřebují ujít podobnou vzdálenost, než se jim podaří postavit pořádný rodinný dům? Jejich příbytky jsou přitom poměrně velké, prostorné – a taky dost prázdné, jak jinak. A tmavé, sice s několika dveřmi, leč bez oken.

Vietnam se pokusil rozvést elektřinu i do zapadlejších oblastí, ale světlo se v Giang-A-Panu (vzdáleném pěšky nějakých 16 "trekkingových" kilometrů od nejbližšího města) rozzáří večer jen v několika málo domech. A to je na tom tahle vesnice ještě hodně dobře. V celkových osmdesáti domácnostech, čítajících téměř šest set lidí, mají televizi jen ve třech. Ale životní režim tu stejně určuje i nadále spíše příroda: vstává se se svítáním, uléhá se brzy po večeři, která následuje hned po té, co se rodina za soumraku vrátila z pole. Sieng, podobně jako mnozí další, odchází každé ráno se ženou a staršími dcerami na své políčko, vzdálené víc než hodinu cesty přes kopce. Stráví tam den, a pořádné jídlo ho čeká až večer doma. Není divu, že do sebe před spaním dokáže vyhládlý naládovat běžně sedm misek rýže. Málokterý Evropan by zvládl víc než tři. Co k rýži? Většinou jen bambusové výhonky namočené ve velmi kyselé paprikové omáčce. Každodenní chléb zdejších Hmongů.

Stranický kádr se dostavuje na skromnou hostinu dost pozdě, zdržel se totiž v kostelíku, kde se konalo kázání. Před dvěma hodinami jsem na namoklých a velmi kluzkých cestičkách potkával desítky vyfešákovaných vesničanů, již se svíčkami nebo baterkami stoupali prudkým svahem. Bohužel jsem se na tu naparáděnou společnost nemohl podívat ve světle v kostelíku; ani Sieng tam na rozdíl od svých dcer nešel, protože naší hostině ve třech přikládá zřejmě větší důležitost.

Ve Vietnamu bylo christianizováno jen minimum Hmongů. Spousta hmongských komunit se zde ještě přidržuje svých tradičních náboženských zvyklostí, mají své šamany a poněkud animistické zvyklosti: v každém domě jim sídlí hned několik duchů, v okolní přírodě bezpočet. Věří na duše mrtvých i na duše v živých. V Laosu a Thajsku se Američanům podařilo obrátit poměrně dost osob na protestantství. Do Vietnamu přicházeli katoličtí misionáři zejména v počátcích 20. století. Dnes však lze i mezi vietnamskými Hmongy najít protestanty. Nicméně vzhledem k tomu, že bojovali při americké agresi srdnatě na straně severu, je zřejmé, že protestantství se sem dostalo až poté a zprostředkovaně, snad přímo od soukmenovců z nejbližších zemí. Odhady hovoří o tom, že v současnosti se zhruba 10 % Hmongů ve VSR hlásí ke křesťanství v nějaké podobě.

Jste katolíci, nebo protestanti?" zeptal jsem se mladíka, který má od kostela klíče. Zdálo se, že nerozuměl. "Jste katolíci?" "Jo, jo, katolíci," odvětil. Později mi ukázal Bibli. Hmongský převod Bible vychází ovšem z přepisu hmongštiny do latinky tak, jak se užívá v Thajsku a Laosu (ve Vietnamu existuje jiný): jde tudíž o protestantský překlad. Ale ono je to možná jedno. Chodit spolu s ostatními do kostela je spíš věc společenská než záležitost hluboké víry. Ačkoli to nese své důsledky. Například už se nemusí provádět četné a nákladné oběti při nejrůznějších příležitostech (pohřby, Nový rok aj.). V mé vesnici také výrazně převládá jednoženství. Nicméně i tam, kde tomu tak není, lze říci, že Hmongové se chovají ke svým ženám poměrně tolerantně, jakkoli hlavní slovo v domácnosti má vždy muž. Rozdíly mezi pohlavími jsou ovšem patrné hlavně v rozdělení úloh: o styk s okolím se stará výhradně muž, žena má místo jen v domácnosti a na poli, což se projevuje v tom, že například školní vzdělání je pociťováno u dívek jako zbytečný, nepotřebný přepych. Do takzvaně povinných škol tak posílají Hmongové všechny chlapce, některé z dívek musí z logických důvodů zůstat doma a vypomáhat na poli, aby se rodina vůbec uživila. Malé holčičky tak v nejlepším případě projdou jen nejzákladnějším kurzem prvních tříd, protože během školního roku posílá vietnamská vláda učitele pro nejnižší stupeň i do těchto zastrčených oblastí. To ovšem zjevně nestačí, poněvadž jen velmi málo dívek a žen je tu schopno komunikovat ve vietnamštině. Bije to o to víc do očí, že ve Vietnamu je jinak skoro pro každého alespoň pasivní gramotnost naprostou samozřejmostí.

 Mimo Asii

Osud si s Hmongy zahrál v dějinách leckdy prapodivným způsobem. Na celém dnešním světě jich žije pravděpodobně víc než třeba Slováků, snad něco mezi 5 a 8 miliony jedinců. Jak již bylo řečeno výše, přesný odhad ztěžuje především nedostatečný přehled o počtech Hmongů v Číně, kde jich žije většina. Leč máme zde i jiný problém: vždyť ke Hmongům v dálné Asii musíme připočítat jejich příbuzné žijící v Evropě a za oceánem. Po skončení americké války ve Vietnamu a nastolení socialistického režimu v Laosu v roce 1975 totiž desetitisíce laoských Hmongů zamířily za hranice. Američanům se během války kdysi podařilo obrátit část laoských Hmongů na svou stranu a vyzbrojit je. Zatímco tedy vietnamští Hmongové bojovali proti Američanům po boku ostatních Vietnamců, laoští Hmongové se rozdělili a po odchodu USA z bojiště měli mnozí z nich důvodné obavy o svůj další osud. Většina bývalých kolaborantů zamířila do thajských uprchlických táborů a pak dál, a s nimi i řada dalších příslušníků etnika, kteří se jistě mohli strachovat, že jim bude přišita kolektivní vina – to se naštěstí nestalo.

Nepočetné proamerické zbojnické skupiny v Laosu zůstaly a čas od času znepříjemňovaly poklidný život Laosanů ozbrojenými přepady autobusů, únosy i zabíjením cestujících ještě v osmdesátých a devadesátých letech. Jejich poslední zbytky se ozvaly naposledy ještě loni, kdy na silnici mezi Vientianem a Vang Viengem uskutečnili další přepad a zastřelili i několik zahraničních turistů. Drtivá většina laoských Hmongů se však od této hrstky svých soukmenovců distancuje, a zdá se, že tito bandité přežívali dlouho jen díky finanční i materiální pomoci (včetně výzbroje) od emigrantů ze Západu.

Exodus laoských Hmongů dal mezitím vzniknout především hmongské komunitě v USA, která dnes čítá bezmála dvě stě tisíc osob. Další, zhruba patnáctitisícová komunita žije ve Francii, avšak poměrně početné skupiny lze nalézt např. i ve Francouzské Guayaně, v Austrálii či Kanadě. O sympatické houževnatosti Hmongů svědčí fakt, že také emigrantské komunity na Západě si své kulturní kořeny hýčkají a dokonce čile mezi sebou navzájem komunikují přes internet, i na velké vzdálenosti. Této komunikace se samozřejmě soukmenovci žijící v Asii účastnit nemohou. Přesto však jejich život především američtí příbuzní ovlivnili: díky nim mohou dnes laoští Hmongové na tržištích prodávat nejen kazety s hmongskou hudbou, ale dokonce i videonahrávky a filmy. Žádná jiná menšina nemá takovou komerčně-kulturní produkci, jakkoli její dostupnost se omezuje pouze na pár větších tržišť v městských centrech.

Platí to ovšem jen pro Laos. Tady ve Vietnamu si Hmongové mohou o takových vymoženostech dát leda zdát. Musí si vystačit často jen s nejnutnějším, a to platí i o jídle a pití. V Giang-A-Panu se dokonce nepije ani čaj, což je na tuto zemi skutečně k nevíře! Hmongové patří bezpochyby k materiálně nejchudším etnickým skupinám v zemi. Když kvůli mně Sieng podřízl husu, cítil jsem hluboký stud.

(Text byl napsán pro měsíčník Lidé a země; zde jej uveřejňujeme v upravené a doplněné podobě.)

pk@klubhanoi.cz
Další články autora

Související stránky:

Mezi vietnamskými Hmongy (23.09.2004)

Komentáře čtenářů

Husa

J.I.04.10.2004

Zobrazit všechny komentáře | Přidat nový komentář

<< >>

Inzerce

Společnost QUAENTAS s.r.o., pobočka obchodníka s cennými papíry společnosti Goldenburg Group Ltd., hledá pracovníka Zákaznického centra hovořícího vietnamsky.

 

Často kladené dotazy

Klub Hanoi nabízí doporučení a kontakty z oblasti nejčastějších dotazů na vietnamskou kulturu a komunitu v ČR.

Článek z rubriky "Zážitky z cest"

Zážitky z dobrodružných výprav po vietnamských městech, venkově, ale i často marného hledání kousku tropické přírody. Máte svoje vlastní dojmy z tohoto koutu Asie? Napište nám!

Související stránky

Mezi vietnamskými Hmongy