Hlavní stránka Klubu Hanoi
Hlavní stránka Klubu Hanoi
Hlavní stránka Klubu Hanoi
Mapa stránek  -  Fonty  -  RSS  
 
 

Aktuality a zajímavosti

Přehlídka vietnamského a japonského filmu

P.K.
20.03.2004

Ve dnech 12.-14. března 2004 proběhl ve Veselí nad Moravou již šestý ročník semináře filmů z asijských zemí. V letošní projekci převažovaly vietnamské snímky, kromě nich se však jako obvykle dostalo i na několik filmů japonských. Hlavními pořadateli bylo veselské Městské kulturní středisko a místní Filmový klub. Celou přehlídku podpořily také AČFK (Asociace českých filmových klubů), ASFK (slovenských), ale též japonské a vietnamské velvyslanectví v Praze.

Do Veselí přijeli osobně zástupci vietnamské ambasády, jmenovitě rada Hoang Thanh Chuong a 1. tajemnice Nguyen Thi Minh Hoa, a rovněž přímo reprezentanti vietnamské kinematografie: její ředitel Nguyen Phuc Thanh a zástupce ředitele výhradní distributorské společnosti Fafilm, Vu Quang Binh. Pan Nguyen Phuc Thanh měl příležitost pronést i kratší proslov a odpovědět na několik diváckých otázek před sobotním večerním promítáním filmu Hanoj, dvanáct dní a nocí. Během přehlídky byla zahájena v místní Galerii Ve dvoře výstava vietnamského malíře žijícího v Čechách, Vu Quoc Chinhe.

Během tří dní se čeští diváci mohli seznámit s vietnamskou kinematografií v míře dosud nebývalé: na plátně se objevilo celkem jedenáct vietnamských filmů, natočených v rozpětí let 1962-2003. Jejich přehled i s komentáři následuje níže. Byly zapůjčeny z bratislavského SFÚ a z Národní filmotéky ve Varšavě, novější snímky pak zprostředkovala vietnamská ambasáda. Titulky tomu odpovídaly: slovenské, polské a anglické, v druhých dvou případech simultánně tlumočené. Bohužel, film Paní Tu-Hau, jímž se celá akce v neděli odpoledne končila, byl pouze ve vietnamštině. Japonskou kinematografii reprezentovalo sedm snímků, z nichž nejstarší Kurosawova Tělesná stráž byla natočena již v r. 1961. Dvěma filmy byl zastoupen režisér Kaneto Šindó, jedním pak Kindži Fukasaku a Takenata Naoto. Páteční a sobotní projekce uzavíraly pozdě v noci promítané dva kreslené filmy Isaa Takahaty.

Ke zdaru letošního Semináře asijských filmů přispěl rovněž Klub Hanoi, a zdá se, že se rýsuje naše spolupráce s organizátory v čele s Marcelem Řimákem i v příštím roce, kdy by přehlídka měla být věnována pro změnu filmům thajským.

 

Z nejstarších snímků zaujal film Paní Tu-Hau z roku 1962 (orig. Chi Tu-Hau, režie Phan Ky Nam) svým citlivým filmařským zpracováním i solidními hereckými výkony. Příběh ženy z jižního Vietnamu se odehrává v padesátých letech minulého století: její vesnice je napadena Francouzi a jejich pomahači, ona sama je jedním Francouzem znásilněna. Její muž posléze padne v boji, její dům shoří. Tragédii dovrší smrt tchána a odvlečení malé dcerky. Přes určitou schematičnost děje působí film přesvědčivě a ani scény, kdy se z plaché ženy stane odhodlaná vlastenka-bojovnice, nevyznívají příliš agitačně, jako je tomu u jiných filmů.

Silnější výchovný tón lze cítit v dalším filmu ze šedesátých let - Most přátelství (orig. Rung o Tham, tedy doslova Les v Tham; režie Hai Ninh) z r. 1967. Kratší příběh opět vypráví o hrdince, mladé hezké dívce, která se nabídne a sama zajišťuje bombu před výbuchem, aby mohly projet náklaďáky s municí na bojiště. Její odvážný čin vrcholí radostnou scénou po výbuchu, kdy už všechna auta zdárně přejela, a všichni se obávají, že ona nepřežila: dívka se však otřepe a zaujme optimisticky sošnou posu na pozadí jasného nebe. Navíc je tu i náznak začínajícího milostného vztahu. Přesto i tento kratší film nepostrádá určité filmařské kvality, hlavně v práci s kamerou a celkové výstavbě.

Politický náboj je však pro našeho diváka už neúnosný v dalším snímku Mladý komunista (orig. Nguoi cong san tre tuoi, rež. Vu Phan Pu) z r. 1971. Jeho děj se odehrává za francouzské kolonizace a veškeré charaktery jsou přehnaně černobílé: ubozí vykořisťovaní pracovníci, krutí servilní hlídači na pracovišti, zhýčkaní a cyničtí francouzští správci… Mladý hrdina se zapojuje do organizace protestů a nakonec zabije francouzského správce. Ve vězení se chová víc než srdnatě a nikoho nezradí, pro všechny spoluvězně se stane obdivovanou legendou. Po jeho popravě je jeho jméno oslavováno v chóru pracujících a v jejich zpěvu zaznívá výzva: "Kdo může milovat život více než ten, kdo jej položí za vlast…"

Značným výchovným důrazem a určitou prvoplánovostí se vyznačuje i další film, Bouřlivá jízda (Chuyen xe bao tap, rež. Tran Vu) z r. 1979. Lidé jedoucí autobusem se potkávají s mnoha špatnými jevy: samolibý šofér odmítá zastavit, když je cestujícím špatně, ale zdržuje a předstírá poruchu, když má jet, protože čeká na komplice pro své černé kšeftíky. Do autobusu se dostávají přednostně jeho známí, anebo ti, co uplatí biletářku, zatímco válečný veterán je buzerován za to, že nemá nějaký nesmyslný úřední dokument. Podobně pasivně trpí podobné příkoří i mladý vojáček, naopak hezká dívka, s níž se snaží navázat rozhovor, se projeví bojovně a před všemi kritizuje všechny nepravosti, čímž pomůže do vozu i dvou nešťastným starouškům s děckem. Tato dívka je jediná aktivní a poučuje, že se společenská zla nesmějí trpět - nakonec se jejím příkladem inspiruje i zmíněný vojáček. Lhostejnost šoféra způsobí, že malé děcko se ocitne na pokraji smrti. Po dojezdu autobusu do Hanoje dá dívka vojáčkovi svou hanojskou adresu…

Ze stejného roku (nebo 1979? - z programu není jasné) pochází i film Dvě matky (Hai nguoi me, rež. Nguyen Khac Loi). Odehrává se převážně v Laosu, kde našla útočiště žena z vietnamské vesnice. Vzpomíná na chvíle, kdy ji francouzští vojáci oddělili od maličkého batolete (synka) a zavřeli ji spolu s dalšími ženami do svého doupěte neřesti - když se ji jeden opilý důstojník pokusí znásilnit, zabije ho a podaří se jí utéci. Najde útočiště u odbojné Laosanky, která ji ovšem nemůže trvale nechávat u sebe, proto ji odvede do jeskyně. Francouzští vojáci však tuto dívku podezřívají, a když nechce nic prozradit, zapálí její dům a zastřelí ji. Její dítě-holčička se naštěstí zachrání a právě hledaná Vietnamka se o ně nadále stará. Začne žít mezi místními lidmi, a nakonec spolu s adoptivní dcerkou zachrání svou vesnici tím, že cizí vojáky svede s cesty přímo do pasti, mezi číhající partyzány. Osnovou filmu jsou scény z mírového života po osvobození, kdy už je dívka dospělá a žena uvažuje o návratu do Vietnamu, aby našla svého syna. Ve flash-backu se jí vrací celý předchozí život. Při společné oslavě vietnamských a laoských bojovníků ve vesnici, kde vystupuje její adoptivní dcerka v tanečním souboru, objeví šťastnou náhodou mládence, který má povědomé tetování na ruce: pozná v něm svého ztraceného synka a odjíždí s ním. Znamená to, že ve Vietnamu se běžně tetovali už novorozenci?

V roce 1979 byl natočen film První svědkové (orig. Tuoi tho, tedy doslova Léta dětství, rež. Nguyen Xuan Chan). Jde o reakci na vietnamsko-čínský konflikt oněch let. V poklidném pohraničí funguje přátelský styk mezi oběma socialistickými zeměmi, místní chodí běžně na tržiště přes hraniční řeku, do druhé země. Čínský pohraničník si povídá s vietnamskými dětmi. Vše se mění válkou, místní vesničané prchají před čínskými vojsky a zmíněný pohraničník je nucen zabít ty samé děti, s nimiž si hrál. Až na samotnou scénu probodnutí dětských těl, kterou doprovází typicky cynický výsměch velícího důstojníka, nepostrádá však tento film zajímavost a zdobí ho především přesvědčivé výkony tří dětí v hlavních rolích: malé holčičky a dvou o něco větších chlapců, z nichž jeden má ochrnuté nohy. Z filmařského hlediska i osobitou atmosférou patřil tento snímek na přehlídce k nejzajímavějším.

Všechny dosud jmenované filmy jsou černobílé. Sobotní projekce však představila několik novějších snímků, bez výjimky barevných.

K nepochybným vrcholům patřil Život na písku (na přehlídce ovšem promítán jako Na písku postaven; orig. Doi cat, rež. Thanh Van, 1999). Příběh se odehrává v jižní či střední části Vietnamu po sjednocení země 1975, v přímořské vesnici na písčitých dunách. Scházejí se tu osudy několika lidí poznamenaných válkou - mj. i dva mrzáci. Mezi hlavní postavy patří hlavně manželský trojúhelník: žena, jež trpělivě čekala na svého muže, který si však po dlouhých letech války přivedl jinou, mladší ženu i s dcerkou. Nemožnost spolužití vede k odjezdu druhé ženy s dívenkou, ale první žena pochopí, že muž už jí dávno nepatří a vtlačí jej v závěrečné scéně do vlaku za jeho novou rodinou. Film vyniká pozoruhodnou atmosférou, umocněnou esteticky působivými záběry, využívající písečných scenérií i (což je ve vietnamském filmu výjimečné) hry světel (v nočních scénách). Navíc jde o nový pohled na válku: v jemně a citlivě načrtnutých psychologických profilech několika jedinců cítíme důsledky toho, co se jinak zdá už dávnou minulostí. Tentokrát k tomu nepotřebujeme žádné flash-backy, minulost jen vytušíme ze současnosti. Snímek je pozoruhodný i nezvykle sytým hudebním doprovodem, který jeho jinak komorní atmosféře dodává až mírně monumentální rozměr.

Král smetiště (orig. Vua bai rac, rež. Do Minh Tuan, 2002) je jedním z mála filmů, které jsou distribuovány i v USA, kde se údajně měl dostat i mezi nominované snímky na letošního Oscara - nakonec ho však vietnamská strana nestihla včas poslat. Nezvyklé je už prostředí, v němž se odehrává: desítky lidí se živí tím, že prohrabávají obrovské haldy svážených odpadků. Dohlíží na ně samozvaný "král smetiště", trochu frajerský mladík Trong, který se o ně stará poněkud mafiánským způsobem a se svými kamarády sběrače poněkud okrádá. Zamiluje se však do chudé květinářky, jejíž přítomnost vnese do jeho života nový rozměr. Kromě výrazných hereckých výkonů (hlavní herec Vo Hoai Nama za ten svůj dostal cenu na filmovém festivalu v Soulu) Král smetiště nabízí i poněkud fantastické scény ve svém závěru, kdy je na smetišti za svitu svíček uspořádána výstava obrazů jednoho slepce…

Film Nebeská síť (Luoi troi, rež. Phi Tien Son, 2002) je hbitou reakcí na politickou aféru mafiánské sítě vysokého vietnamského politika Nam Cana, která byla nedávno odhalena a vedla k bezprecedentnímu procesu. V rámci boje proti úplatkářství bylo k vysokým trestům odsouzeno několik desítek lidí z celé sítě, pár nejvyšších dokonce k smrti. Samotný film představuje podobný případ, ovšem v kulisách jedné zkorumpované firmy, která si v nových časech tržního hospodářství vydělala neuvěřitelný majlant. Scény ovšem nezapřou inspiraci mnohými americkými filmy, ať už jde o zálibu v záběrech ze soudních síní nebo zbohatlickým dekorem luxusních vil, v němž se pohybují postavy: dokonce se tu objeví i zhýčkaná mládež se svými pseudoproblémy, sdružená kolem jednoho sofa, přesně jako v americkém seriálu Přátelé

Z vietnamského hlediska nejreprezentativnějším dílem měl být jistě velkofilm Hanoj, dvanáct dní a nocí (Ha Noi, 12 ngay dem, rež. Bui Dinh Hac, 2002). Třebaže běžný rozpočet současných vietnamských filmů nepřesahuje 80 tisíc dolarů, do tohoto snímku jich bylo investováno 500 tisíc… Jde tudíž snad o jediný vietnamský válečný film (přičemž většina vietnamských filmů se dosud tak či onak zabývá válkou), kde byly umožněny speciální efekty a použití kvalitní technologie. Příběh samotný se odehrává na konci prosince 1972, kdy Američané mimořádně intensivně bombardovali Hanoj. V této krátké době bylo však sestřeleno 32 bombardérů B52 a řada dalších letounů, což mělo značný vliv na další sled událostí a nakonec vedlo k podepsání Pařížské dohody. Přes nepochybné dílčí kvality, na něž jsme dosud ve vietnamské kinematografii nemohli narazit, se tvůrci nezbavili tradičních neduhů: schematičnosti, přežile agitačního náboje, ale i nepřesvědčivě ztvárněných sentimentálních scén.

Novým přínosem do vietnamské kinematografie a divácky asi nejkvitovanějším filmem byly Tanečnice (Gai nhay, rež. Le Hoang, 2003), které loni dokonce i v zemi vzniku přivedly do kin na domácí film nezvykle mnoho diváků. (Dokonce díky tomu bylo natočeno i volné pokračování.) Příběh ze světa barových holek, tzv. kave, jakési lehčí obdoby prostitutek, je velmi realistickým pohledem na některé skrytější stránky vietnamské současnosti, které byly na plátně dodnes poněkud tabu. Z novějších filmů jde ovšem i o nejprofesionálněji odvedený film, který napovídá, že i mezi mladými vietnamskými filmaři, kteří již neměli možnost projít moskevskými školami, jsou talentovaní a poučení lidé. To platí o scénáři, dialozích, kameře i střihu… Osvěživým překvapením jsou navíc skutečně vynikající herecké výkony hlavních protagonistek. Další novum představují také dlouhé záběry, které se u vietnamských filmů - hlavně kvůli nízkým rozpočtům - zatím objevovaly vskutku výjimečně. Ten nejdelší navíc představuje nejexponovanější scénu, kdy jedna z hlavních hrdinek mluví téměř přímo do kamery o tom, že právě zjistila, že je HIV positivní, čemuž naslouchají dojatí účastníci mezinárnodní konference o AIDS. Ani tomuto filmu tedy nechybí výchovný apel, který ještě dokresluje další scéna, kde doktor novinářům vysvětluje, co to vlastně ten AIDS je. Všestranné kvality filmu však dávají na tyto umělecké úlitby zapomenout.

pk@klubhanoi.cz
Další články autora

Související stránky:

Vietnam v americkej filmografii (09.10.2003)

Vietnamská kinematografie - současná produkce (22.12.2003)

Komentáře čtenářů

Upřesnění

eva21.03.2004

Omluva

Mirek21.03.2004

dotaz na P.K.

kca22.03.2004

Odpověď PK

P.K.23.03.2004

Re: Odpověď PK

Mirek24.03.2004

Zobrazit všechny komentáře | Přidat nový komentář

<< >>

Inzerce

Společnost QUAENTAS s.r.o., pobočka obchodníka s cennými papíry společnosti Goldenburg Group Ltd., hledá pracovníka Zákaznického centra hovořícího vietnamsky.

 

Často kladené dotazy

Klub Hanoi nabízí doporučení a kontakty z oblasti nejčastějších dotazů na vietnamskou kulturu a komunitu v ČR.

Článek z rubriky "Aktuality a zajímavosti"

Více méně pravidelné české zpravodajství s vietnamskou tématikou.

Související stránky

Vietnam v americkej filmografii

Vietnamská kinematografie - současná produkce